Preskočiť na obsah. | Na navigáciu

Osobné nástroje

Navigation

cesta: Titulná stránka / ECHO / recenzie / magazín UNI
This is UNI Plone Theme

magazín UNI

Český magazín UNI se snaží svým čtenářům nabídnout náročnější, nekomerčně zaměřený časopis s vysokou kvalitou jednotlivých příspěvků reflektující kulturní dění v České republice. Původně vznikl jako fanzin zaměřený zejména na rockovou hudbu. Od roku 1994 začal být postupně žánrově rozšiřován o oblast jazzové, etnické a soudobé hudby ve vztahu k ostatním uměleckým žánrům a dalším kulturním oblastem. Snahou redakce je odhalování kořenů a vztahu hudby k dalším sférám lidského počínání, zasazování jednotlivých kulturních jevů do prostředí, hledání souvislostí. V současné době UNI věnuje pravidelně prostor také novinkám literatury, divadla, výtvarného umění, filmu ale i ekologické problematice.

DIIV : Oshin [AVa2879]

Magazin UNI 8/2012

Pro mnohé vydavatele je taktika labelu Captured Tracks smrtonosná. Ten vydává svoji muziku jak na běžícím pásu a ještě k tomu nabízí spoustu ukázek z připravovaných nosičů volně ke stažení. Takto se nedávno veřejnost dozvěděla i o nové kapele Dive mladíka Zacharyho Colea Smithe, dříve živého přicmrndávače u jiné kapely tohoto brooklynského labelu – Beach Fossils. Teď nadešel Zacharyho čas zhmotnit i vlastní představy. Nejdříve ale po několika singlech změnil kvůli elektronickému tvrďákovi Dirku „Dive“ Ivensovi jméno na DIIV a následně se teprve vytasil s debutovou kolekcí nazvanou Oshin. Vydavatelství Captured Tracks, stejně tak jako například label Weird Records, je známo svou náchylností k temnější hudbě přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Pomáhá tak podobně postiženým spolkům zhmotňovat svoje představy o coldwave nebo postpunku současnosti. DIIV je jen na tomto labelu jedním z dlouhé řady především brooklynských objevitelů zaprášené batcave estetiky. Čím se ale hudba Zachary Cole Smithe na první poslech vyčleňuje, je průraznost singlů, kterými o svém jednání dal v minulých měsících hlasitě vědět. Jak kousky Sometime tak How Long Have You Known nebo Doused jsou hitovky, které musí zaujmout i posluchače, kteří o post punku neví vůbec nic. Amalgám dreampopové, post- -punkové a krautrockové estetiky u DIIV v dobrém evokuje například tvorbu legendárních Slowdive smíchanou s ohlasy The Cure nebo více mainstreamovějších Real Estate. Už z prvního poslechu je patrné, že Oshin nenatočila kapela, ale jeden hudebník. Bubeník jede z automatu a zbytek tvoří propletené linky zvonivých kytar a vysoko posazená basová linka. Čistý DIY postpunk, řeknete si. Skladby, které obsahují autorův vokál, masivní hal zase tlačí hudbu projektu do shoegazeových poloh. Zachary sice operuje na poměrně odlehlé části hudebního hřiště, zde ale dosahuje v rámci možností mimořádných výsledků. O chytlavosti singlů už jsme mluvili.
Ty jsou podány posluchači s mladickou vervou. Zbytek desky ale už tak silným kouzlem nedisponuje. DIIV se nakonec na debutu představuje asi pravdivěji, tak jak se na debut podobného druhu sluší a patří. Připomíná mi tak osobně možnosti českého fotbalového týmu, od kterého také nemůžeme v současné době čekat boj o medaile na mistrovství Evropy. Zachary Cole Smith přišel na svém debutu s věru nadprůměrným albem. V postpunkovém ranku dokonce mimořádným. Oshin je ale v obecném pohledu přeci jen mírně jednotvárné album, kterému jistě pomůže kapelní koncertní zkušenost, která DIIV v následujících měsících čeká. Mnozí sice už teď projekt vynášejí do nebe, já si ale toto potěšení schovám na další desku. Tam teprve čekám události historického významu.

Captured Tracks, 2012, 40:17

Zelinka Pavel (Radio Wave)

Bear In Heaven : I Love You, It´s Cool [AVa2589]

Magazin UNI 8/2012

Přiznám se, že směr, kterým si Bear In Heaven razí cestu skrze popkulturní houštinu, je mi velmi sympatický. Ani elektronika, ani rock, dokonce ani pop. Od každého trochu, dohromady v energeticky výživném balíčku, kde z elektronické skrumáže vyčuhují tradiční akustické instrumenty. Jejich třetí album I Love You, It’s Cool je znovu postaveno na stejném principu původně doma na počítači stvořeného konceptu, přesto je jiné než oba dlouhohrající předchůdci. A rovnou dodávám, lepší. Je to svým způsobem pochopitelný vývoj. Jon Philpot se v New Yorku objevil jako student. Náplava, která se zde snažila zachytit drápek. Sólově, bez pomoci přátel. Je tedy logické, že hudba, která se začala rodit v jeho hlavě, získávala svoji reálnou podobu v Jonově pokoji, ne ve zkušebně, na pódiu nebo profesionálním studiu. I dnes, po téměř dekádě, je tento DIY prvek v hudbě Bear In Heaven slyšet. Je to stejný příběh, jako v Evropě etablovaný Anthony Gonzalez alias M83. I v jeho hudbě je poznat, že ji tvoří sám, v klidu svého domova. I když ze skladeb Bear In Heaven vystupuje do popředí především všeobjímající, rozuměj dominantní roli hrající elektronika, přesto se svou stavbou tváří jako obyčejné rockové vypalovačky. Ona elektronika ale jednotlivé položky I Love You, It’s Cool různě nafukuje, plasticky roztahuje, prostě s nimi dělá psí kusy, které jsou čistě akustickému způsobu hraní muzikantům zapovězeny. A proč si myslím, že letošní album je v diskografii Jona Philpota a spol. elektronickou tvář, která dominovala debutu, i primárně rockový nápřah Bear In Heaven z tři roky starého alba Beast Rest Forth Mouth. A navrch přihazuje neodolatelně nakažlivé melodie, které z hlavy nedostanete ani rejžákem. Pokud jste si oblíbili delikátní kombinaci temnější elektroniky s rockem v celkově mírně melancholičtějším podání (na rozdíl od možná až příliš rozesmátých Yeasayer), pak budete s letošní novinkou trojice nadmíru spokojeni.

Hometapes/Dead Oceans, 2012, 43:58

Zelinka Pavel (Radio Wave)

Michael Mantler : For Two [AVa????]

Magazin UNI 7/2012

Anglický saxofonista Andy Sheppard (1957) se etabloval hned svým prvním albem v roce 1987 a vysloužil si i pro další léta zaslouženou pozornost. Sledovat tu jeho dráhu včetně africké inspirace a nejrůznějších hudebních společenství je nad rámec recenze, připomenu tedy pouze, že na ECM jsme se s ním mohli setkat roku 2009 nad kompaktem Movements in Colour, který kritika ocenila pro „krásu jednoduchosti“, delikátnost, čistotu a jemnost, přestože já osobně je považuji za hybnější, ba i trochu exotičtější (viz přínos hry na tabla), nežli současné CD Trio Libero. Melodická hladina tohoto alba plyne totiž až na drobné výjimky (svižnější a dramatičtější improvizovaná 1. část Spacewalk nebo počátek skladby Land Of Nod například) povlovným tokem, je hladivější, konejšivější, prostě zapadá perfektně do nivó ECM. Měkký, plnokřehký tón tenoru nebo sopránky, polozahalený do zjemňujícího šlojíře, zvýrazňuje osobitost Sheppardova projevu.
Můžeme se do něho ponořit a obzírat téměř snovou krajinu protagonistových skladeb, za jejíž rozlohou tušíme vzdálený horizont. Znění skladeb je většinou zadumané, leč nikoli produmané, je samovolné a nenásilné. Jestliže čekáme nějakou proměnu v kompozicích mladších Sheppardových kolegů, tedy od kontrabasisty Michela Benity nebo bubeníka Sebastiana Rochforda, nedočkáme se: deska je z jednoho kadlubu včetně většiny improvizací, nic se z ní v podstatě nevymyká, takže je jasné, že si saxofonista vybíral souputníky ke svému současnému obrazu. Zahloubaná basa vzlíná doprovodně i sólově, poněkud znepravidelňující bicí záslužně přidávají doplňující dimenzi. Všechno však propojuje tlumenost, zahalenost, nevtíravost, minimální variabilnost obdobných motivů, úspornost projevu. Je to prostě třináct zastavení pro chvíle laskavé pohody.

Osmnácti duety tento počet překonává na albu For Two vídeňský rodák Michael Mantler (1943), protřelý Spojenými státy, známý jak labelem WATT, symbiózou s Carlou Bley, tak řadou pozoruhodných děl včetně Hapless Child s Robertem Wyattem, dnes migrující mezi Francií a Dánskem. Jmenovat jeho díla na pomezí komorní hudby a jazzu by zaplnilo víc prostoru, než jaký je vyhrazen této recenzi, připomenu však, že v souvztažnosti s ECM absolvuje dlouhodobý projekt koncertů a nahrávek v nejrůznějších instrumentálních kontextech a že už při koncipování svých děl má na mysli určité interprety. V případě For Two to je dánský klasický klavírista Per Salo (1962) a švédský jaz zový kytarista Bjarne Roupé (1952). Ačkoliv oba žijí v Kodani, Salo svůj part nahrál ve francouzském studiu v červnu 2010 a Roupé svůj příspěvek přidal ve svém domovském městě o dva měsíce později. Jejich přístupy se totiž značně liší: zatímco pianista dodržuje předepsanou osnovu, kytarista se k němu připojuje, doplňuje ho, improvizuje. Celek pak byl za účasti skladatele, který celý postup sledoval, zmixován v září 2010. Přitom provázanost obou sólistů je očividná, působí naprosto bezprostředně, jednotlivé peripetie v rozmezí jedné minuty a několika vteřin a většinou dvou až tří minut (se dvěma výjimkami, kdy je toto rozpětí maličko překročeno), vnímáme jako rozehrávky, nakročenky, přizvánky či lákanky k poslechu, jsou to průzory do škály různorodých dojmů. Jednotlivé melodie se vynořují ve zvonivém jasnozření, přesto jejich variabilita se včleňuje do souběžnosti celého cyklu. Projev klavíristy je koncentrovaný, citlivý i úderný, kytarista na něj se specifickým zvukovým zabarvením svého nástroje reaguje a dotváří neobvyklé vyznění. Mantler svého času řekl, že na každém albu pracuje natolik intenzivně, jako by to mělo být jeho poslední. Svědčí o tom i toto CD: nevydal své předlohy interpretům všanc, nýbrž s nimi v průběhu natáčení úzce spolupracoval. A na výsledku je to patrné.

ECM Records, 2012, 51:49; ECM Records, 2011, 41:22

Slabý Z. K.

J.Medeski, C.Blackman, J.Bruce, V.Reid : Spectrum Road [AVa2839]

Magazin UNI 7/2012

Projekt Spectrum Road měl být pouze příležitostným tribute bandem, ve kterém chtěla virtuózní bubenice Cindy Blackman vzdát hold svému celoživotnímu vzoru Tonymu Williamsovi a jeho kapele Lifetime. Navíc jen dalším v řadě tribute bandů, s repertoárem The Tony Williams Lifetime už dříve pietně vyjeli třeba bývalí členové Allan Holdsworth a Alan Pasqua nebo Jack DeJohnette & Trio Beyond. Reakce na koncerty v kvartetu s pamětníkem Jackem Brucem (ačkoliv každému hned naskočí Cream, Bruce hrál i v Lifetime), Johnem Medeskim a Vernonem Reidem vyzněly ovšem natolik příznivě, že došlo na pravidelnější hraní a na eponymní album.
Mohli bychom desku odmávnout jako anachronický jazzrock a spokojit se s původními brilantními nahrávkami. Ale na to jsou všichni zúčastnění hráči příliš osobití. Nedrží se otrocky předloh, byť se chovají k originálu uctivě. Přidávají vlastní improvizace, feeling, zvuk i celkový vhled. Inu, Vernon Reid prostě hraje úplně jinak než třeba John McLaughlin. McLaughlinovy původní kaskády precizně vymezených tónů často nahrazuje spíš zuřivým přívalem přeboosterovaného zvuku. To neznamená, že si muzikanti z kompozic udělali úplně volnou formu. Bez zajímavosti není taková „prkotina“, jako že v originále dvanáctiminutová skladba Where jim díky uchopení tempa i témat taktéž přirozeně vyšla na cca dvanáct minut. Uf. Což ovšem v jiných případech nezabránilo muzikantům strukturu rozvolnit.
Medeski volil především tradicionalistické, zemité riffování na hammondky, sféričnost tu tam dodal archaickými moogy a mellotronem. Někoho mohou lehce iritovat rozostřené „psychedelické“ zvuky či „přehnaná“ glissanda v Blues for Tillmon, ale jde spíš o osobní vkus, než že by bylo něco špatně. Trochu problematicky snad působí Bruceovy vokály. Zvláště v úpravě skotské lidovky An T-Eilan Muileach, jinak zajímavém odbočení, které ovšem s Williamsem nesouvisí (snad jen stylem aranžování), z tribute alba vlastně trčí – a zároveň ho zpestřuje nečekanou novinkou. Ovšem Bruceovy vokály jsou jen epizodní a aspoň dodávají nahrávce patinu. A Cindy Blackman? Právě díky ní Williamsova hudba stále žije. Hraje s takovým elánem, že člověk úplně vidí očka zářící nad splněným snem. A to je hlavní.

Palmetto Records, 2012, 55:06

Polívka Tomáš S.

IGGY POP : Aprés [AVa2816]

Magazin UNI 7/2012

Jak jde dohromady rozdivočelý, drsný, úlisný stařec Iggy Pop a procítěnost šansonu? Docela dobře. Pantáta punku prostě přenáší důraz z doslova tělesné „rozervanosti“ na bouřliváctví citů. Možná naznal, že pětašedesátka je ideální věk na to trošku se zklidnit.
Ačkoliv předchozí album Préliminaires (2009), překvapivě jemné, s inspiracemi v neworleanském jazzu a tradičním popu, bossa nově i tradici francouzského písničkářství, nebylo v celosvětovém měřítku žádným kasaštykem a většinou nejásali ani kritici, pokračuje Iggy Pop titulem Apres v podobném směru. Respektive se směrovkou ještě přesněji zacílenou na Francii, protože právě ve frankofonních zemích zaznamenal s Préliminaires nejpříznivější odezvu. Hodně těch písní je francouzských pravděpodobně proto, že právě francouzská kultura nejtvrdohlavěji vzdoruje smrtelnému útoku mašinérie angloamerického hudebního průmyslu,“ vysvětlilo zasloužilé zlobivé „dítko“ oné mašinérie Iggy přerod v šansoniéra a útočí na Francii jejími vlastními zbraněmi. Pokud mluvíme o šansonu, jde samozřejmě o vědomé zkreslení. Iggy smíchal mnohem víc vlivů. Tohle zjednodušení si ovšem můžeme dovolit. Vždyť šanson samotný není ve své podstatě žádný „čistý“ žánr, s chutí přijímal vliv tradičního jazzu a později i jeho mladší odnože rock’n’rollu.

UŽ NEBUDU SKÁKAT DO PUBLIKA
Préliminaires, a tím méně Apres, není zase takovým překvapením, jak by se mohlo zdát. Vždyť zálibu ve výpravné baladičnosti a najazzlém aranžmá prozrazuje třeba Popovo album Avenue B (1999) s hostujícím triem Medeski, Martin & Wood. Tehdy ovšem Iggy Pop podlehl kritice a nedokázal svoji „druhou tvář“ croonera obhájit a dotáhnout. Nyní usiluje o změnu žánru mnohem důsledněji. Stačí připomenout slavný citát „už je mi blbě z poslouchání idiotskejch sígrů, který vytřískávaj z kytar mizernou muziku, raději teď poslouchám Louise Armstronga a Jelly Roll Mortona… a vždycky jsem měl rád tiché balady“. Možná by mohlo mít Popovo zklidnění i prozaičtější, zdravotní důvody. Interpretace nového repertoáru mnohem méně hrozí tím, že si zpěvák rozbije držku. Tedy nikoliv v uměleckém, ale v doslovném smyslu. Jako když v březnu 2010 hupnul do publika s krvavými následky a poté prohlásil, že stage diving už nikdy provozovat nebude. Předsevzetí pochopitelně nedodržel, od té doby si zaskákal do kotle ještě mnohokrát a opět nikoliv bez bolestivé dohry. Znamená tedy Apres konec pódiových extravagancí? Ale kdepak. The Stooges vesele pokračují a také na letošní léto plánují řadu koncertů. Masochista Iggy určitě neodolá pokušení. Navzdory názorům na „idiotsky hlasité třískání do kytar“ potřebuje Mr. Osterberg zjevně k životu obě tváře, Dr. Jekylla i pana Hyda.

MOJI FRANCOUZI MI ROZUMĚJÍ
Chtěl jsem tyhle písničky nazpívat osobně, protože doufám, že se mi podaří prostřednictvím svého hlasu přenést na moje obecenstvo stejné emoce, jaké vzbudily ve mě,ohlásil Pop v tiskové zprávě vydání alba „převážně francouzských coververzí“. Co na Apres nakonec vybral?
Navzdory proklamacím tvoří zpěvy „sladké Francie“ s trochou nadržování maximálně 50%. Album zahajuje trvalka Et si tu n’existais pas newyorského Žida s rusko-polsko-rakouskými předky Joea Dassina, který ovšem dokonale propadl francouzskému živlu. Gainsbourgova La Javanaise nepotřebuje komentář. Stejně jako La Vie en rose, která zní – navzdory notorické známosti původní verze Edith Piaf – i v Popově kabaretně jazzovém uchopení přirozeně, ačkoliv právě na ní si měl zpěvák dle všech očekávání nejsnáze vylámat zuby, respektive zlomit jazyk a následně vaz. Ještě lépe ovšem Popovi sedla Brassensova Les Passantes. Že by dvě spřízněné anarchistické duše? Každopádně právě Les Passantes působí v rámci Popova francouzského repertoáru nejautentičtěji. Pětici cca galských kusů uzavírá Syracuse polovičního Indiána Henriho Salvadora, ctitele Djanga Reinhardta, inspirátora A. C. Jobima a pod pseudonymem Henry Cording interpreta pravděpodobně prvního původního francouzského rock’n’rollu, který ovšem díky kořenům ve francouzském Karibiku do zvoleného kulturního okruhu také jakž takž zapadne.
Zbylá pětice písní, toť globální všehochuť, která ovšem z konceptu překvapivě netrčí, alespoň ne příliš. Snad s výjimkou Everybody’s Talkin’, známé především z verze Harryho Nilssona a fi lmu Půlnoční kovboj, která na Apres nejvíc sklouzává do charakteristiky „odrhovačka“. Nicméně balada I’m Going Away Smiling (Yoko Ono!) má přesně tu správnou dekadentní atmosféru. A ani odlehčená verze evergreenu Beatles Michelle nezavání pouhým populismem. V případě předělávek Cole Portera (What Is This Thing Called Love) a Franka Sinatry (Only The Lonely) by se sice dalo rýpnout do jaksi nedostatečného Popova hlasového fondu, ale jsou podány s gustem.
Dobrá, Iggy si udělal radost a zapěl oblíbené „velké“ melodie. Proč ale slaví úspěchy právě ve Francii, když jen nosí sovy do Athén, nebo spíš holuby do Paříže? Tamní posluchači mají sice autentičtější, nepřebernou domácí nabídku, ale zřejmě jim imponuje právě fakt, že někdo „z venku“ přijal jejich kulturu jako jednu ze zásadních inspirací a přitom s ní pochopitelně zachází jinak. Nejde o teorii přitaženou za vlasy, o podobných zkušenostech vyprávěly autorovi třeba členky kapely BraAgas či Marta Töpferová. A když připomeneme Iggyho ovlivnění „starým“ Novým Orleansem, ve kterém se zachoval šarm někdejší francouzské kolonie, zdá se zpěvákův galský úspěch docela logický.

DO PEKLA S LABELEM!
Iggy Pop bere francouzskou avantýru dokonce natolik vážně, že se kvůli ní rozžehnal s vydavatelstvím EMI. Dosavadní zpěvákův label totiž odmítl Apres vydat a požadoval „typického Iggyho“. „Na EMI desku nechtěli. Mysleli, že na ní nevydělají žádné peníze… Co pro mě kdy nahrávací společnost udělala kromě pokořování, trápení a srážení?“, komentoval Pop celou vydavatelskou záležitost se sobě vlastní jízlivostí na tiskové konferenci uspořádané pro francouzského distributora. Nakonec se Pop rozhodl přidat k rostoucímu zástupu umělců, vydávajících desky vlastním nákladem. A mezinárodní distribuci svěřil, jak jinak, dvěma francouzským fi rmám. Fyzické nosiče obhospodařuje aukční stránka Vente- -Privée, digitální verzi posílá do světa (byť pochopitelně i prostřednictvím iTunes) pařížská společnost Believe Digital. Proti klice majors ovšem Iggy stejně nezvítězí bez ztráty hvězdičky. Bezesporu se aspoň trošku pohne prodej back catalogu EMI. A Popův boom okamžitě využili v Sony výběrem The Collection v levné řadě Camden, obsahujícím skladby ze tří alb pro Aristu z let 1979 až 1981. No, Ivan Kral aspoň dostane nějaké tantiémy.
Aby francouzskou věc podpořil, svolil Pop dokonce k reklamě a spolu s modelkou Daisy Lowe zapózoval k propagačním snímkům oděvní společnosti Eleven Paris. Hle, gentleman – elegán. Kdo by to před pár lety řekl. Možná příště začne zjemněle propagovat parfémy Chanel. Přitom se mu stále dají věřit upřímné umělecké pohnutky. Nebo ne?

JENS THOMAS : Speed of Grace [AVa2776]

Magazin UNI 5/2012

Chci ještě milovníky hledačů nových standardů na rockové scéně upozornit na zajímavé album Speed of Grace hráče na nejrůznější klávesové nástroje (klavír, rhodes piano, wurlitzer, harmonium, shaman drum) Jense Thomase, které nese podtitul A tribute to AC/ DC. Pohjola je totiž druhým muzikantem, který se na zvuku Thomasových adaptací, ale také dvou jeho vlastních kompozic inspirovaných původním materiálem, podílí. Všechny skladby jsou Thomasem zpívané, instrumentálně převažuje jeho hra na akustický klavír a Pohjola vždy ve správnou chvíli jeho hru dobarví svým typickým soundem. Velmi zdařilé duo zazní například v The Jack. Že lze hard rock naznačit i na klavír, Thomas dokazuje v Night Prowler – ovšem ve spojitosti s trubkou místo elektrické kytary. Protože schéma rychlých rock´n´rollových skladeb těžko může nabídnout něco zajímavého pro jazzovou interpretaci, Thomas skladby překvapivě a zdařile přetavil do baladické podoby (např. T.N.T., It´s A Long Way To The Top, The Jack, Hells Bells). Ty znějí v podání dua Thomas – Pohjola uchu i duši skutečně velmi dobře. Poslech však nedoporučuji fandům Australanů, ale spíše těm, co mají v jazzovém oparu rádi pomalé skladby až šansonovitého typu. Jakoby Thomas chtěl poukázat na to, že za hrubozrnnými rockovými formami, za řevem Bona Scotta či Briana Johnsona, lze najít skrytou muzikálnost tvůrců. Nejvíce skladeb je převzato z alba T.N.T. z roku 1975, neboli zkraje kariéry skupiny AC/DC, ostatní jsou výběrem z přelomu sedmého a osmého desetiletí. Není to Thomasův první tematický výlet do hájemství moderní populární hudby rockového střihu: se saxofonistou Christofem Lauerem a Cikada String Quartetem jazzově už pojali Stingův repertoár na albu Shadows In The Rain (ACT, 2001).

ACT/2HP, 2012, 62:00; ACT/2HP, 2012, 52:58

Kouřil Vladimír

Dr.JOHN : Locked Down [AVa2747]

Magazin UNI 5/2012

Hudební voodoo medicinman Dr. John si loňského 14. března užil oslavnou oficialitu, když ho žáček John Legend uvedl do Rock’n’Rollové síně slávy. A aktuální nahrávka Locked Down dokazuje, že se v oné reprezentativní místnosti ocitl setsakramentsky právem. I v jedenasedmdesáti letech se dokáže přesvědčivě tvářit jako nebezpečný chlap a ze zvuku nového alba vám může naskočit husí kůže. Jako když za skřípavé, lehce úchylné melodie pouťového kolovrátku vlezete do domu hrůzy, děláte si legraci z domněle umělohmotného kostlivce a pak nahmátnete… Raději nedomýšlet. Ale vážně. Locked Down patří k nesilnějším recentním Johnovým deskám.
Zásluhu na tom má bezesporu také entusiasmus mladých muzikantů v čele s producentem Danem Auerbachem, jinak členem dua The Black Keys. Dr. Johnovo neworleanské rhythm and blues díky němu získalo tu garážovou syrovost, onde psychedelický halucinační opar.
Jak vlastně ke spolupráci došlo? Auer bach se sebevědomě vnutil. V roce 2010 Malcolma Rebennacka alias Dr. Johna navštívil a oznámil mu, že má „ambice produkovat nejlepší desku, jakou za dlouhou dobu natočil“. Oslovený klasik se nejprve na mladíka poptal svých potomků a teprve když mu vychválili The Black Keys, souhlasil. Dobře udělal, děti to s tátou myslely dobře. Hned úvodní a zároveň titulní píseň má v sobě cosi lákavě, nakažlivě „úlisného“ – pokud lze tomuto slovu dát kladné vyznění. Do Johnova hlasu se vrací nejen v Revolution ironický břit – a je to náhoda, že hypnotické riffy dechů i vyhrávky varhan evokují africký, ethiojazzový sound? Big Shot bychom mohli povrchně popsat jako doprovod k danse macabre a nervní Ice Age dosahuje podobného vypravěčského ideálu jako dílka Toma Waitse. Přitom nahrávka jako celek vůbec nepůsobí temně. Bluesová čirost You Lie působí svým „odhalením lži“ jako osvobození a balada-vyznání My Children, My Angels je sladká tím nejvkusnějším možným způsobem. A pak že je kult voodoo jenom pověra. Kdepak, dávné rituály fungují. Vždyť tady máme přímo před ušima jedno přesvědčivé muzikantské zmrtvýchvstání.

Nonesuch, 2012, 42:31

Polívka Tomáš S.

JULIA HOLTER : Ekstasis [AVa2726]

Magazin UNI 5/2012

Hračička Julia Holter mě osobně zaujala hned prvními skladbami, které se objevily na třetím dílu kompilace 4 Women No Cry vydavatelství Monika Enterprise, hudebně feministické bojovnice Gudrun Gut. Tenkrát jsem její lehce naivní skladbičky pasoval někam vedle roztěkané sestry CocoRosie. Od té doby Julia nabrala hromadu zkušeností díky dlouhé řadě kooperací napříč žánry a vše zúročila v loňském roce na první opravdu regulérní řadovce Tragedy, která ji katapultovala do středu zájmu mnoha fanoušků přístupnější elektronické avantgardy. Po necelém roce se hlásí o slovo znovu, tentokrát s následovníkem Ekstasis.
Na Julii je nejzajímavější, jak zní nově i povědomě zároveň. Pokud jsme ji na starších, dnes bychom řekli testovacích nahrávkách zastihli ještě jako rozpustilou hračičku, pak na letošní desce už máme co do činění se zralou dívkou, s jasnými vzory z minulosti, ale pohledem pevně upřeným vpřed. Experiment slečny má mnoho společných znaků s revolucionářkou/elektroničkou Laurie Anderson, která také dokázala rozkrývat nová teritoria, ale zároveň být přístupná širší muzikantské veřejnosti. Zatímco loňský debut byl přeci jen těžším soustem, kde doznívaly poslední pokusy Julie Holter z kazetových experimentů, letošní deska Ekstasis je rozhodně přístupnější kolekcí, která ale i tak opouští spousty zavedených pořádků ve prospěch momentálně „zajímavějších“ experimentů. A sázka na divokou kartu zatím autorce vychází. Tak například – co je to za nápad, vyložit všechny melodické trumfy hned na začátek kompozice a poté je nechávat postupně se rozpíjet v čase? Tímto způsobem je nahrána nejen singlovka In the Same Room, která se na začátku tváří jako naivní retro eletro popík, ale i předchozí Our Sorrows, stejně jako osmiminutová, zvukově mnohem zadumanější Boy In The Moon, jejíž dark ambient, postavený na rozostřených kytarových riffech, je jedním z vrcholů desky.
Nová deska slečny Holter je v současné době často propírána ve světovém hudebním tisku spolu s první deskou další mladé hudebnice Grimes. Ta v podstatě ideálně splňuje zadání současných trendů. Synthpop v jejím podání je šťavnatý pop, do detailu dotažené futuretro, proti němuž nelze říct ani popel. Vedle Grimes je Julie Holter roztěkanou, těžkopádnou hudebnicí, od které vlastně ani nevíte, co máte očekávat. Přesto to, co se zpočátku jevilo jako zádrhel, se hned po prvním poslechu novinky ukazuje jako největší deviza Ekstasis. U této desky, na rozdíl od novinky Grimes, totiž nejste postaveni do pozice věštce příštích okamžiků, ale neustále překvapované Alenky z říše divů. Když už si myslíte, že jste hlavní Juliiny fígle prokoukly, zjeví se na scéně řada akustických nástrojů (saxofon, akustické bicí, klavír, melodika atd.), vedle reminiscence k Laurie Anderson, se postupně mihnou odlesky Vangelise, Ryuichi Sakamota, Enyi nebo z novějších Zoly Jesus. V hudební branži přeplněné přesně definovanými odlesky jednotlivých mikrožánrů je poslech hudby Julie Holter opravdovým osvěžením, a to hned z několika důvodů. Pro způsob, jakým autorka uchopila hudbu minulosti, pro to, jak ji infikovala současným volnomyšlenkářstvím, a především pro neodolatelnou auru, kterou Ekstasis působí na ty, jež mají opravdu otevřené uši. Už se těším na pokračovatele nazvaného Gigi, který už je prý téměř dokončený.

RVNG Intl., 2012, 56:47

Zelinka Pavel (Radio Wave)

Adam Cohen : Like a Man [AVa2924]

Magazin UNI 2/2012

Ne, o Adamu Cohenovi se nezačalo mluvit až v souvislosti s jeho novou deskou, vydanou v závěsu za světovým turné jeho slavného otce Leonarda. Ti, kteří rádi hledají a objevují, o něm vědí už od jeho prvního rádiového hitu Cry Ophelia z roku 1998. Tehdy sice trochu hrozilo, že se z něj stane druhý Enrico Iglesias, ale svými dalšími projekty zpěvák tuto představu hravě rozboural. Popravdě, jeho aktuální image je jakousi kombinací umolousaného glancu Mickeyho Rourka a sebedestruktivního charismatu Serge Gainsbourga, k němuž se devětatřicetiletý písničkář ostatně rád hlásí.
Od táty se mladý Cohen nijak nedistancuje – sám s oblibou říkává, že je jeho větší fanoušek než kdokoli jiný. Nicméně kdybyste po něm na koncertě chtěli Suzanne, šlehne po vás nejprve pohledem a pak ironickým dotazem: „Hele, kámo, víš, že Leonard ještě dejchá?“ Na neustálé srovnávání samozřejmě musí být připraven a je jasné, že svým ležérním zpěvem někoho připomíná… Hned první tóny alba Like A Man jako by vypadly z druhé, přinejhorším třetí desky Cohena seniora. Ale tam by výčet podobností v podstatě mohl skončit.
Adamova nahrávka je mnohem lepší, než bychom od „daddy’s boye“ čekali. Jemný, vypiplaný zvuk akustických nástrojů ideálně dokresluje roztouženou náladu, kterou se autorovi daří vytvářet bez evidentních klišé. Fakt, že album pojednává jen a jen o ženách a jejich dobývání, mu odpustíme ne proto, že pochází z rodiny věhlasného „lady-killera“, ale prostě proto, že na to jako chlap má. Poetika je přitom decentní, žádná lascivita, pouze náznaky – pravda, bez Leonardovy přímé linky od ženského plémě k Bohu, zato s chutí, které už starý pán dávno pozbyl.
Že tato nevtíravá muzika funguje a stojí za poslech, dokázal Adam Cohen i nedávno v Praze, na téměř utajeném vystoupení, o kterém kolují řeči, že dopadlo příšerně. Garantuji, že tomu tak není. O ožraleckých vtípcích na kožené publikum, složené převážně z usedlých padesátníků a jejich paniček, si jistě může každý myslet svoje. Hudebně však zpěvák nezklamal. Upřímně řečeno, to bylo poprvé, co jsem viděl tak nalitého muzikanta odehrát tak dobrý koncert…

Cooking Vinyl, 2011, 35:58

Bystrov Michal

Leszek Możdżer: Komeda [

Magazin UNI 2/2012

Neopouští mě už čtyři desetiletí obdiv k fenoménu polského jazzu, jímž se stala hudba skladatele, pianisty a kapelníka kolébky osobností polského moderního jazzu. Jeho jméno Krzysztof Komeda (1931–1969) vedle jazzmanů citují také fi lmoví odborníci znající jeho působivou hudbu v Połańského Rosemary má děťátko či Noži ve vodě, nebo psanou pro krátké a animované filmy. Svými kompozičními nápady, provedením a jazzovým cítěním úplně přirozeně zapadl do nálady soudobé polské hudby, která je odvozována od spolutvůrce romantismu F. Chopina, přes pozdní romantiky první třetiny dvacátého století ze skupiny Mladé Polsko typu K. Szymanowského, až k plynulému přechodu k avantgardě. A právě odkaz a doznívání romantismu v syntéze s nastupující avantgardou a prudce se rozvíjejícím moderním jazzem, kráčejícím k free improvizaci, byly zárodkem Komedovy hudby. Nejméně tucet jeho témat se stalo polskými standardy, které oslovují všechny jazzové generace až do dnešní doby. Posledním albovým opusem věnovaným Komedově hudbě je sólový projekt pianisty Leszka Możdżera s jednoznačně určujícím názvem Komeda.
Leszek Możdżer (1971) patří dnes k nejuznávanějším polským jazzovým pianistům, po Evropě je dobře znám hlavně z plodné spolupráce se švédským basistou Larsem Danielssonem. Hudebním vzděláním je klasický pianista, k jazzové improvizaci se dostal až v osmnácti letech. Na rozdíl od amerických jazzových „romantiků“ typu Billa Evanse či Keithe Jarretta však z Możdżerovy hry mnohem silněji zní vliv evropských klasiků. Možná ale Możdżer zamýšlel být blíže Komedovi fi lmové hudby než Komedovi jazzmanovi – spíše jak zní v Rosemary’s Baby než v Noži ve vodě. Nejlepší je se zaposlouchat do různých verzí a na tom právě ocenit jazzovou tvárnost Komedovy hudby. Skvěle to dokumentuje hned úvodní skladba Svantetic – mimochodem, jí začínají hned dvě jiná alba věnovaná Komedově hudbě: Stań kova Litania (1997) a Lullaby for Rosemary Wasiłewského Simple Acoustic Tria (2001). Svantetic je skladba z roku 1965 a autor ji věnoval svému příteli ze Švédska, kritikovi, publicistovi a básníkovi Svante Forsterovi. Když si poslechneme nahrávku Komedova kvinteta z Jazz Jamboree téhož roku (s Urbaniakem na sopránsaxofon, se Stańkem na trubku, Bo Stiefem u kontrabasu a Simonem Kopelem za bicí soupravou), dojdeme snadno k závěru, že toto melodické jednoduché téma je dynamickou ukázkou avantgardní jazzové moderny šedesátých let. Ryze jazzové je také samozřejmě podání Stańkova septeta nebo Simple Acoustic Tria. Możdżer se však v improvizaci přiklání k evropsky vyjádřené lyrice této skvělé skladby. Temně zneklidňujícím soundem v souladu s dějem fi lmu podává baladu Sleep Safe and Warm, ústřední motiv z Rosemary’s Baby. Obdobně romantizující je Ballad for Bernt z filmového dramatu Nůž ve vodě, na jehož jazzové hudbě se avantgardní švédský tenorsaxofonista Bernt Rosengren tehdy podílel. Naopak „jarrettovsky“ výbušně hraje skladbu Cherry a v bluesové náladě téma Moja ballada, při níž si posluchač uvědomí, nakolik Możdżerův syntetizující styl současný jazzový klavír v Evropě obohacuje. A výběr skladeb (vedle jmenovaných ještě The Law and The Fist, Nightime, Daytime Requiem, Crazy Girl) znovu, opět v trochu jiné podobě, dokazuje Komedovu skladatelskou mimořádnost. Při té příležitosti a pro úplnost rád upozorním na vynikající album saxofonisty Adama Pierńczyka Komeda – The Innocent Sorcerer (jazzwerkstatt, 2010) s Garym Thomasem, Nelsonem Verasem, Anthonym Coxem a Łukaszem Żytou.

ACT Music/2HP, 2011, 54:21

Kouřil Vladimír

Led Bib: Bring Your Own [AVa2723]

Magazin UNI 2/2012

Mladá londýnská kapela Led Bib (viz profil v UNI 10/2009) zraje za osm let své existence jako víno. To dokázala i v listopadu roku 2011 v pražském Jazz Docku, kde byla vidět jejich nesmírná energie a radost ze hry. Právě tady prezentovala především skladby ze svého nového opusu Bring Your Own, jehož základ tvoří opět kompozice invenčního bubeníka Marka Holuba, který má neuvěřitelný smysl pro dynamiku i melodičnost. Je to moderní jazz, který má své kořeny v dobách minulých a přesto promlouvá zcela současným jazykem bez zbytečných berliček v podobě novodobých technologií. Štěkavé altsaxofony Petea Grogana a Chrise Williamse spolu navzájem diskutují nebo naopak splývají v unisonu, piano Fender Rhodes Tobyho McLarena dodává všemu jiskřivou průzračnost a dunivá zemitá baskytara Lirana Donina tvrdí muziku a zároveň vytváří i svébytné sólové plochy. V jejich hudbě najdeme inspiraci vážnou hudbou typu Erika Satieho i jejich juvenilními rockovými ikonami typu Davida Bowieho, Led Zeppelin či Talking Heads. Je v tom nesmírná hravost, ale i zadumanost. Lyrické pasáže se střídají s bláznivými a vše má neuvěřitelnou kadenci a tah na bránu. I na studiové nahrávce zní jejich tvorba velice živě, ovšem skutečně živé vystoupení má pochopitelně další rozměr. Není vyloučeno, že by se u nás mohli znovu objevit již na jaře tohoto roku.

Cuneiform Records, 2011, 51:45

Slabý Petr

Verneri Pohjola : Aurora [AVa2774]

Magazin UNI 10/2011

Album není poctou vodnímu symbolu bolševické revoluce, je hudebně vyjádřeným pocitem z jevu, který znají jen obyvatelé nejsevernějších krajů naší planety: aurora jako přírodní světelný úkaz vznikající působením slunce a zemského magnetismu. Konečně – latinsky toto slovo znamená jednoduše svítání. A protože trumpetista Verneri Pohjola (1977, Helsinky) a jeho spoluhráči jsou Finové, je zřejmé, co zvukem své hudby vyjadřují, co Pohjolu jako výhradního skladatele alba (s jedinou výjimkou) inspirovalo. Album otvírají údery na gong ve skladbě Akvavit, mezi nimiž rozehrává svoji melodii trubka. Píseň je to táhlá, lehce folklorně zabarvená, která se v poslední třetině skladby musí improvizačně vyrovnat v náhlé agresi bicích Joonase Rippa. Pro nahrávku je charakteristický zvuk často sordinované trubky, v témbru mezi Davisem a Molvarem, baladická imprese narušovaná výraznými bicími, osamělé zvuky drobných perkusí a pečlivě situované zahuštění smyčcovým kvartetem Meta4. Že album nebude jen do sebe zahleděnou hudbou naznačí hned následující skladba For Three, která je rytmicky taneční jak z Karibiku – kdyby rytmus zřetelně nedával najevo inspiraci severně folklorní. Celkový dojem z této skladby je ale docela černošsky hardbopový, až na „sibeliovsky“ romantizující sólo klavíru vynikajícího Aki Rissanena. Ostatně finský skladatel Jean Sibelius také nikdy necituje folklórní témata, jen se nechává jejich atmosférou inspirovat. Snad i na to myslel Pohjola při svém aranžování smyčcového úvodu skladby Askisto, do jehož hry až po dvou minutách něžně vstoupí zvonkohra. Významnou improvizační linku zde sehraje smyčec na kontrabasu. Vzhledem k tomu, že údaje uvádějí hned tři basisty, předpokládám, že tento hlas patří kapelníkovu otci, jehož jméno Pekka Pohjola zářilo na evropské scéně zvláště v sedmdesátých letech. Ačkoli zvuk kapely je akustický, občas se ozve také elektrický klavír, například v uklidňující skladbě Boxer Diesel s pozvolna se valícím pravidelným tepem a dalším krásným sólem Verneriho. Tato skladba však v půli vybuchne rytmicky, sólo trubky tančí ve výškách a to vše podtrhne změť dalších zvuků, včetně unisono žesťů (Juhani Aailtonen a Pepa Päivinen na plátkové nástroje, Limari Pohjola na trombon). Aailtonen další slavný Fin, se představí na fl étnu ve Spirit of S v doprovodu klavíru – ostatní do jejich dialogu vstoupí jen ve druhé třetině hry. Dravě zní, jak lze předpokládat už z názvu, Colossus, opět s výrazným sólem Rissenena na klavír. Jedinou výjimkou z autorství Pohjoly je další z četných přepisů ústřední melodie Rodrigova aranjuezského kytarového koncertu, který si v jazzu vedle kytaristů nejvíce oblíbili právě trumpetisté. Dobrá kapela, jako je tato, na tomto geniálním tématu nemůže nic zkazit: základní melodii trubky doprovází sólově kontrabas, jen z povzdálí se ozývá nepravidelný cinkot závěsných perkusí.
Concierto De Aranjuez Amour
pak uzavře krátké sólo klavíru. Závěr alba All The And Of This zní jako nějaký sváteční nápěv hraný v doprovodu metronomu. Hlavní slovo má zvuk elektrického klavíru, posléze se přidá celá kapela v téměř quasi smutečním pochodu. Celé album je nabito emocemi a romantizující melodičností, posluchači je líto, když se „metronom“ v poslední skladbě zasekne.

ACT Music/2HP, 2011, 62:43

Kouřil Vladimír

Charles Lloyd Quartet : Mirror [AVa2923]

Magazin UNI 3/2011

Charles Lloyd s tenorsaxofonem a altsaxofonem, Jason Moran u piana, Reuben Rogers s kontrabasem a Eric Harland u bicích se po koncertní nahrávce Rabo de Nube z jara 2007 tentokrát sešli poprvé ve studiu. Do Santa Barbary na kalifornském pobřeží, necelé tři stovky kilometrů od pověstného Big Sur, kam se Lloyd uchýlil před světem mezi beatniky po rozchodu svého slavného kvarteta na konci šesté dekády. A tam nastala jeho duchovní cesta k hudbě, kterou začal rozvíjet na konci let osmdesátých po svém kapelnickém návratu na jazzovou scénu. Občas bývá přirovnáván k pokračovatelům Johna Coltranea. Ano, má to však souvislost právě s duchovním přístupem k hudbě, k jazzu, méně s Coltraneovou expresivitou, až extatičností.
Lloydův nástup a přijetí jazzovým i rockovým publikem přímo souvisel s érou květinového hnutí, kdy ve zmatku aktuálních sociálních a politických okolností celá generace hledala cestu ve východních filozofiích. Coltrane byl ale mnohem více spjat s africkými kořeny, bylo to pro něj přirozenější, modalita Orientu byla u něj spjatá spíše s africkou Arábií. Lloydův vztah k Africe, k jádru jazzu, je v jeho repertoáru průběžný a důrazný. Na jeho albech najdeme známé spirituály, také zde se k některým vrací: Go Down Moses, Lift Every Voice And Sing, The Water Is Wide – poslední dva citované dokonce daly název jeho albům v letech 2000 a 2002 (ECM). Z Lloydových podstatně mladších spoluhráčů se dnes již jeví jako velká klavírní hvězda Jason Moran (1975), téměř o dvě generace mladší než letošního 15. března třiasedmdesátiletý Lloyd. Svědčí o tom řada jeho alb z právě uplynulé dekády. Lloyd však setrvale připomíná vědomí souvislosti s průkopníky moderního jazzu – pro nové album si vybral Monk’s Mood a Ruby, My Dear, dnes standardní klasiku, kterou stvořil Thelonious Monk před více než půl stoletím. V sedmdesátých letech Lloyd se saxofonem nebo s flétnou vypomohl některým hvězdným rockovým kapelám a vzpomínkou na onen post-hippiesovský čas je zařazení Caroline, No od Beach Boys, přesněji přepracované verze původně sólového singlu Briana Wilsona z března 1966. Eric Harland neměl lehký úkol, když měl nahradit letitého spoluhráče, Lloydova kamaráda a vrstevníka, Billyho Higginse (1936–2001). Ale slyšte například Harlandův doprovod ve spirituálu Go Down Moses, jeho dialog s basou a pianem v mezihře této písně, a hned je zřejmé, že Lloydův čich pro mladé muzikanty s věkem neochabuje. Ve spirituálu Lift Every Voice And Sing však mladé trio strhne po klavírní a basové exhibici svého kapelníka až k free závěru, jak za dob Forest Flower. V totožné náladě „květinového“ období zůstaneme už do konce: v Lloydovu Being And Becoming a v závěrečném devítiminutovém rozjímání Tagi, tiché slovní meditaci Charlese Lloyda s citlivým doprovodem Moranova klavíru a legato basováním Rogerse. V druhé polovině skladby však meditaci převezme tenorsaxofon.
Toto Lloydovo album je pro zralého posluchače. Pro takového, jenž melancholii, smutek, už nepovažuje za stav duše, který je nutno za každou cenu přehlušit naordinovanou radostí za každou cenu. Lloyd na tenorsaxofon je jedinečný, rozpráví zaujatě, ví, že už nemusí hrou drásat. Tryskat energií z hloubi své osobnosti ke svému sdělení už nepotřebuje. Je baladický. Nakolik je jeho niterný projev totožný s tím, kterak hrál se svým věhlasným kvartetem v roce 1967 v narvané velké Lucerně, nedávno autenticky připomněla Česká televize záznamem z tehdejšího mezinárodního festivalu.

ECM/2HP, 2010, 73:00

Kouřil Vladimír

« September 2017 »
September
PoUtStŠtPiaSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930