Preskočiť na obsah. | Na navigáciu

Osobné nástroje

Navigation

cesta: Titulná stránka / ECHO / recenzie / world-muzic.cz
This is UNI Plone Theme

world-muzic.cz

Jiří Moravčík = Hudební publicista na volné noze věnující se world music a tradiční hudbě.

Djelimady Tounkara : Solon Kono (2005) [AVa2904]

20.06.2011 | Bývalý pasák ovcí, krejčí, bubeník a člen bájného malijského griotského rodu Djelimady Tounkara patří mezi nejvýznamnější západoafrické kytaristy všech dob. Prošel mnoha předními malijskými orchestry, ovšem jeho jméno zůstane už natrvalo spojeno s tím nejlegendárnějším – The Rail Bandem z Bamaka.


Svou první kytaru si koupil s daleko slavnějším přítelem Ali Farkou Tourem v Sofii na bulharském turné a zatímco Ali Farka odjakživa směřoval k pouštně praskajícímu bluesovému zvuku, Tounkaru ovlivnila bouřlivě se rozvíjející scéna, vymaňující se postupně z vlivu kubánské hudby, to když to málo senegalských a malijských rozhlasových stanic v 60. letech nehrálo vedle konžského soukous a francouzského popu vlastně nic jiného. „Tyhle rádiové písničky se musely líbit lidem z buše jako jsem byl já sám. Myslel jsem na to, jak docílit zvuku kory a balafonu a přitom napodobit Konžany,“ vzpomínal Djelimady Tounkara.

Z každého jeho rifu vycítíte jistotu a sebevědomí a přestože se na předcházejícím albu Sigui i na této novince ohlíží zpátky do kubánských a konžských let, bere to spíš coby příležitost ke vzpomínkám a složenou poklonu griotským předkům, než jako způsob litování ztraceného mládí.

Sono Kono je převážně akustické album, na němž Tounkaru nezpěváka doprovázejí mladí hudebníci a vokalisté. Mužské hlasy jsou tu v kontrapunktu k ženské ječivé vášnivosti vznášející se nad kapelou. Tounkarova kytara zní odevšad, nemáte však pocit exhibice, spíš zdrženlivosti, přestože nad jeho sóly zůstává rozum stát. Sekundují mu pouze basista, druhý kytarista a hostující perkusisté, i tak společně se zpěváky zahušťují prostor jako početný orchestr.

Tounkara se nechal inspirovat starodávným griotským repertoárem, nevrhl nás však do pravěku. S přívalem tryskající radosti souběžně posloucháme Tounkarovo novátorství a brilantní kytarovou hru v moderní, energické podobě a teprve po chvíli si uvědomíme, že postrádáme typické zvonění kory, balafonu nebo ngoni, tedy tří nejzákladnějších západoafrických griotských nástrojů, přestože znějí takřka z každé noty. Vysvětlení je prosté: Tounkara je ojedinělým způsobem dokáže napodobit. Kytarově je vstřebal.

Marabi / PJ Music

Jiří Moravčík

Sarah Jarosz : Folow Me Down [AVa2889]

27.10.2011 | Bluegrass na způsob Radiohead


Dvacetiletou vynikající zpěvačku a multiinstrumentalistku z Texasu i na druhém album doprovází hráčská elita: Béla Fleck, Jerry Douglas, Stuart Duncan nebo Punch Brothers. Znovu se také hlásí jako silná autorka, ochotná přiznat lásku k britským Radiohead a Dylanovi. Už s debutem Song Up In Her Head se před dvěma lety dostala do povědomí a nominovali ji na Grammy, ale teď to vypadá, že ji začínají poslouchat i ti, co by si o bluegrass neopřeli ani kolo: až zas tak úplně „modrotravní“ Jarosz totiž není, přesahuje do folku, moderní old-time jakou se prezentuje Abigail Washburn a indie rocku; a zajamovala si s Mumford & Sons.

Takže geniální hudební dítě? Blbost, s takovými není sranda a není vůbec jisté, jestli by ji pak Tom Waits dovolil zpívat svoje písničky a na otázku co si představuje pod chvílí, kdy si bude moc dát příští rok pivo, by zřejmě neodpověděla: „Monumentální záležitost.“

Nevypadá ani jako předčasně dospělá, uchytřelá intelektuálka s banjem, mandolínou, kytarou a dulcimerem, ale najděte holku co syrově zhudební truchlivou báseň Anabelle Lee od Edgara Alana Poe a s Danem Tyminskim (od Alison Krauss) ji zazpívají, až máte chuť ten hrob Anabelle vykopat i kdyby byl ve skále. V otevírací skladbě Run Away ji hlasem doplní o třicet let starší Shawn Colvin a v nádherně s banjem uchopené dylanovce Ring Them Bell Vince Gill.

Troufnout si na ikonickou skupinu Radiohead a zastoupit Yorkeho drásavý vokál v naléhavé skladbě The Tourist, no páni, to není drzost, ale přesvědčivé soucítění, na její věk neuvěřitelné: zpívají s ní Punch Brothers a spolu s banjem slyšíme violu a mandolínu. Radioheadskou atmosféru pak nasála také Jaroszové skladba The Muse s vokálem Sarah Siskind.

Slavný producent Gary Paczosa (Alison Krauss, Dolly Parton) si už v sedmnácti Sarah Jarosz nevyhlédl náhodou nebo na popud unešeného Tima O'Briena, moc dobře okamžitě rozpoznal její obrovský talent a schopnost posunout bluegrass do čerstvých vod. Že šlo o vizionářské rozhodnutí potvrzuje tohle skvělé album.

Sugar Hill

Jiří Moravčík


Vusi Mahlasela : Say Africa (2011) [AVa2883]

19.06.2012 | Písničkáři Vusi Mahlaselovi neřeknou v Jižní Africe jinak než Voice. Každý hned tuší o koho se jedná.


Na mezinárodní scénu ho v 90. letech uvedla slavná zpěvačka Miriam Makeba. Vusi podobně jako ona měl vždycky blízko k Nelsonu Mandelovi a politickým aktivitám vyjádřeným ostře otevřenými texty. Vusi Mahlasela spolupracoval například s Bélou Fleckem a na Západě si vydobil pověst hudebníka ochotného pustit se do přesahových projektů. Mahlaselovo třetí mezinárodní písničkářské album vychází na značce ATO rockové megastar Dave Matthewse a produkoval ho americký bluesman Taj Mahal, který ale nezahraje na albu ani notu s kytarou, tentokrát dal přednost banju. Hostují: zpěvačka Angelique Kidjo a Mahlaselův krajan, basista Bakithi Kumalo, známý z přelomového alba Graceland Paula Simona.

ATO Records

Jiří Moravčík

 

 


Karima Nayt : Qoui D´Autre? (What Else ?) [AVa2872]

19.06.2012 | Alžířanka ve Švédsku, a předtím v Egyptě u Fathy Salama.


Herečka a tanečnice, lehkonohá i v písních, které by se při troše fantazie daly nazvat cestovatelským deníkem, který ji pomáhal napsat švédský perkusista Frederik Gille, ten samý kosmopolita. Spolupracoval se španělskou skupinou Radio Tarifa, švýcarským harfeníkem Andreasem Vollenweiderem nebo krajany Väsen.

Pomohl neexpresivní ale výborné zpěvačce složit většinu skladeb, zatímco arabské a francouzské texty zaměřené na ženské a společenské otázky, si napsala Karima sama. Příjemné album se vlní od arabského popu se smyčcemi, k portugalskému fado, tangu s akordeonem, šansonu a skladba Harraga se blíží tomu nejlepšímu písničkářství Souad Massi.

Ajabu

Jiří Moravčík

 

 

 

 

Anais Mitchell : Young Man In America [AVa2756]

24.04.2012 | Jak se má mladý muž v Americe? Jako v Hadestownu, odkud možná právě se štěstím vyšel a vůbec si tím v ničem nepomohl.


Rocková opera inspirovaná řeckým příběhem o lásce Orfea k manželce Euridice ústící v metaforu o znásilněné lidské svobodě za účasti Bon Ivera nebo Ani DiFranco americkou písničkářku před dvěma lety proslavila, depresí a paniky z falešných příslibů ovšem nezbavila. Vkládat vlastní osud do rukou hroutící se Ameriky, představuje pro Anais nadále dobrovolnou lobotomii.

Sled epických, pronikavým hlasem naléhavě vyzpívaných nových příběhů, nemá na první poslech koncept, ten se vyloupne z témat skladeb: temná skepse odvislá od ekonomické krize, podobenství o beznaději a smutku, odkazy k bibli a bloudícím pastýřům.

Titulní Young Man In America venkovanstvím asociuje Steinbeckovy časy, jazykem pak Guthrieho: „Matka mohutně vykřikla, roztáhla nohy a já zní vyšel jako dělová koule. Hladový jak prérijní pes.“

Že Anais vyrůstala na venkově pochopíme z naturalistické balady Sheperd, inspirované třicet let starou novelou svého otce (jeho portrét zdobí obal): pro samou dřinu nechal farmář zemřít rodící manželku i s děckem.

Jiná „farmářská“ - Hi Did - se jeví jako vyznání lásky k otci, „s oblohou nad hlavou a pilinami ve vlasech, co když zavřel oči, kohout zakokrhal“ , co si ale myslet o verši: „Nenechal závěť, jenom lopatu a díru v zemi.“

V intenzivním sociálním cítění se Anais neopírá o žádné autority, do textů překlápí vlastní vize budoucnosti; zpívala davu Occupy Wall Street, Springsteenovsky se k němu ale nelísá, nevytahuje na bankéře kolty, s Amerikou vede zdaleka intimnější, tím víc uvěřitelnější dialog.

Oproti Hadestown se mírní v doprovodu: namísto rozbujelého country- bluesově-jazzového šramlu udala teď skladbám střízlivější folkrockový směr, producentem a klavíristou Toddem Sickafoosem rozezvoněný například kytarou Adama Levyho (Norah Jones), houslemi Jenny Scheinman (Lucinda Williams), mandolínou Chrise Thilho od bluegrassových Punch Brother a dvěma bubeníky: Kenny Wollesen (Bil Frisell) a Andrew Borger (Tom Waits). Navrch s dechy, akordeonem a varhanami.

Rodíme se prý s darem, a když ne, často se na nás nějaký nalepí. Anais Mitchell na svět chudá nepřišla, impozantní talent – jak ji popsal anglický novinář Colin Irwin – ji musel věnovat někdo hodně na naší straně.

Wilderland Records

Jiří Moravčík


Zita Swoon : Wait For Me [AVa2754]

25.04.2012 | Nestačíme ani spočítat, kolik Zápaďáků v posledních letech odjelo do Západní Afriky v domnění, že stačí vystoupit z letadla, hned potkají někoho přinejmenším jako Ali Farka Toure a ten jim vyjeví „nejhlubší tajemství“ africké hudby na kterou se stanou experti. Jak si někdy říkají, i když „nadosmrti zamilován do afrických rituálů“ nezní o nic blběji. Domů se pak vracejí s dřevěnými loutnami na které se nikdy nenaučí hrát, jenom se s nimi prsí na koncertech nebo ve studiu.


Nekřivděme ale výjimkám: leader belgické indierockové skupiny Zita Swoon, zpěvák a kytarista Stef Kamil Carlens přijel do Burkina Faso na pozvání bez úmyslu cokoliv tam natáčet; a hlavně s respektem ke kultuře o které nic nevěděl. Pozvali ho, seznámili se zpěvačkou Awa Deme a hráčem na balafon Mamadou Diabaté Kibic. Večerní jamování ve stylu „co den přinesl“ se následně evoluční cestou během dvouletého evropského koncertování překlopilo v Antverpách do rockového písničkářského alba. Odlišného od jiných pouze silným vkladem Afričanů.

Zita Swoon zůstávají na svých pozicích – rockují a bluesují jak měli vždycky v plánu – před rytmy zvonivého balafonu ovšem nejde jen tak utéct, vždyť v Burkina Faso nahrazuje mezi grioty lidskou řeč: dva se tu potkají a namísto složitého vysvětlování o co jim jde, vyťukají během okamžiku paličkami do dřeva vše podstatné. Evropská hlava to nebere, na tom není nic zvláštního, a protože se to Carlens nesnažil rozlousknout, vznikl mezi kapelou a Diabatem přirozeností oplývající dialog. Někdy balafon téma skladeb společně s rytmikou „dovypráví“, jindy ho určuje, třeba v závěrečné Negen.

Carlensův rukopis se formoval v kapele dEUS, její žánrový rozptyl v hudbě Zita Swoon už není ale tak patrný, ve folkrockových skladbách s banjem, rezofonickou kytarou a foukačkou ale na freejazová sola a instrumentální fantazie i tak narazíme: v zappovské variaci Everything Has Its Time by ovšem fanouškům navyklým na marimbu neměl znít balafon nepřístojně.

Mezinárodní sestava skupiny – Belgičané, kubánský perkusista a vokalistka Kapinga Gysel původem z Konga – Carlensovi umožňuje nedržet se zavedeného rockování, barev a rytmů má k dispozici víc. I dva trumfy: svůj a Awy hlas. Oba vkládají do melodických skladeb vášeň: ona průraznější, on chraplavější. Proto se díky nim v recenzích objevuje resumé: písničkářská nádhera A skladbové tipy pro rádia: Sababu, Taare nebo Majigin.

Nabízí se také jedno ne úplně od věci srovnání: Zita Swoon s Afričany jsou to samé, co Amadou & Mariam s bělošskými muzikanty.

Crammed Disc

Jiří Moravčík

Tinariwen : Tassili [AVa2507]

21.11.2011 | Netlačeni časem, civilizací, válkou ale bezmocí a nostalgií, vydali tuarežští Tinariwen album, které není samosebou: je skoro akustické, vychází u prestižního amerického abelu Anti- a hostují na něm Tunde Adebimpe a Kyp Malone ( TV On The Radio), Nels Cline (Wilco) a dechaři Dirty Dozen Brass Band; vše v produkci jimi doporučeného Iana Brennana ( Ramblin’Jack Elliott, Peter Case, Rain Machine).


Můžeme za tím hledat zvýšenou potřebu Tinariwen zanést zprávu o nešťastném národě mimo scénu world music nebo oprávněné zúročení čtyřicetileté kariéry, ale také bezodkladnou nutnost odlišit se.

Vůdci hudební revoluce – Tuaregové před nástupem Tinariwen neznali ani nepoužívali kytary – bájní rebelští vojáci, v dobách povstání skrze legendární kazety šiřitelé důležitých zpráv, získali od vydání prvního alba v roce 2001 postupně po celém světě nevídanou popularitu. Ta se brzy proměnila v magnet: další a další tuarežské kapely se po jejich vzoru vydávaly za hranice Sahary s vidinou lákavého úspěchu. Tuarežský kytarový assouf, pro Západ zjednodušeně saharské blues, pak dostihla tvůrčí únava, přehltil se nabídkou mladých tinariwenských epigonů, kdy snad jen znalci od sebe dokáží bezpečně rozeznat jednu kapelu od druhé. Břemeno opakování bylo proto nutné sejmout. O generace mladší – nigerský kytarista Bombino nebo malijská skupina Tamikrest – už to zvládli, na řadě byli Tinariwen.

Kontakty s popkulturní scénou navázali ale už předtím: koncertovali s Rolling Stones, Carlosem Santanou, Robertem Plantem, natáčeli s Herbie Hancockem a indicko-kanadskou zpěvačkou Kiran Ahluwalia. Vždy v roli hostů, teď se ale karta obrátila a po jamování s Tunde Adebimpem a Kypem Malonem na kalifornském festivale Coachella před dvěma lety a loňském koncertě na WOMADu v Abu Dhabí došlo k dohodě, že s nimi američtí indie rockeři usednou k ohni v improvizovaném studiu za městem Djanet, na jihovýchodě Alžíru, pod světoznámým pohořím Tassili a zapojí se do natáčení pátého alba s věrným francouzským zvukařem Jean-Paul Romannem.

Místo nezvolili náhodou: Djanet bylo v dobách válečného exilu pro Tuaregy důležitou zastávkou a pro zakladatele a vůdce Tinariwen Ibrahima Ag Alhabiba představuje srdcovou záležitost. To on také zavelel k hudebnímu obratu: stesk po assouf jaké se tam v 80. letech hrálo u něho převážil. V intimní atmosféře noční pouště zatoužil zpívat akustické protestsongy které podle něho dokáží nejlépe vyjádřit bolest a smírčí výzvy k semknutí Tuaregů, národa žijícího bez práva sebeurčení na územích pěti států.

„Moji přátelé ze Sahary, naše svoboda se vytrácí.

Pojďme se spojit, jinak všichni zmizíme. Na poušti nezůstane jediná živá duše,“ zpívá naříkavým hlasem druhý kytarista Abdallah Ag Alhousseyni ve skladbě Imidiwan Win Sahara a zbytek kapely sborově mručí a opakováním zdůrazňuje význam slov.

Na jejich jazyk jsme krátcí, tamasheku rozumějí jen Tuaregové a trn z paty nám nevytrhnou ani překlady textů: pouštně střídmá, úsečná poezie míří zase k Tuaregům, přesto z ní dokážeme vycítit mírotvorný vzkaz. Patetické zdání? Ne, ve chvílích, kdy to Tuaregům Kaddáffí zase pěkně zavařil (historické téma přinejmenším na seminárku) a přeživší tuarežští žoldáci v jeho službách se těžce ozbrojení vracejí do Mali a Nigeru a není jisté, jestli nepropukne nové povstání, dostává album Tassili další, o nicméně důležitý význam.

Saharu křižují islámští teroristé znemožňující turismus, nynější zdroj obživy bývalých nomádských pastevců, pod domovinou živořících Tuaregů se nacházejí obrovská nerostná ložiska a párat se s nimi kvůli tomu nikdo asi nebude, proto mezi lidmi, panuje strach z budoucnosti. Takže Ya Messinagh je magická skladba s doprovodem neworleánských jazzových dechařů The Dirty Dozen Brass Band, možná jedna z nejodvážnějších v historii Tinariwen, varovný apel se ovšem nedá přeslechnout: „Pravda je neporazitelná a může vás proměnit v rebela.“

Hostující Američané se do tvůrčího procesu za každou cenu nevlámali. Přiměřeně se drží v pozadí, hlasy a kytarami jen lidově řečeno dobarvují; ctí, že se nejedná o jejich příběhy. Z melanchonie Tenere Taqqim Tossam vyčnívá refrén o poušti jako pokladu anglicky zpívajícího Adebimpeho a snad proto byla vybrána za oficiální videoklip, ilustraci uvolněného natáčení u ohně pod skalním převisem.

Elektrickou kytaru Nelse Clineho (dodatečně přidané v chicagském studiu) během úvodní Imidiwan Ma Tennam spíš jen vnímáte, Ibrahimův zpěv na sebe spolehlivě upne pozornost: „Co mi povíte, mí přátelé o těchto bolestných časech, ve kterých žijeme. Opustili jste tuto poušť, kde jste se narodili. Odešli jste a opustili ji. Žijeme v nevědomosti, která má moc.“

Zvuk akustických kytar ( v Iswegh Attay za přispění „TV Radio dua“ přímo lahůdkových), fantastická hra basisty Eyadou Ag Leche, jednoduché perkuse a tleskání, zpěv s formou zvolání a sborové odpovědi si v nenapodobitelném rytmu drží kontinuitu s minulostí, ale právě ta jednoduchá syrovost dodává skladbám neuvěřitelně přesvědčivou naléhavost a činí z pátého alba Tinariwen inovativní událost. A nejspíš mezník. Tuaregy totiž čekají nelehké časy.

Anti

Jiří Moravčík

 

Vieux Farka Touré : The Secret [AVa2650]

27.10.2011 | Možná někým tlačen, třeba miliardou lidí u televize při loňském zahajovacím ceremoniálu fotbalového mistrovství nebo pocitem vydat se dál do světa, vyměnil Vieux Farka Touré hostující krajany z předešlých desek za hvězdné Američany.


Africký fundament novinka neztratila, to by snad ani nebylo možné, vždyť jádro kapely tvoří pořád malijští muzikanti, nicméně Vieux slyšitelně plní předpoklad: utéct z otcova stínu a stát se africkým rockovým bohem; však už teď mu říkají Hendrix z Mali, o čemž si můžeme myslet své.

Velehitovou skladbou All The Same - duet s anglicky zpívajícím Dave Matthewsem – pak syn velkého Ali Farka Tourého nyní zaměřuje rovněž mainstreamové cíle. Bez popření sebe sama, což je sympatické.

Ale širším záběrem se nikdy netajil: “Otec hrával pouštní blues, kdežto já pouštní rock.“Asi jako Tinariwen, když už musíme přirovnávat, ale daleko víc panafrický, rozhoupaný reggae. Někdy si Vieuxe také nelze spojovat s otcovou „bluesovou“ řekou Niger, hraje úplně jinak, než je v tomto kraji obvyklé. To lze ovšem vysvětlit: učitelem mu byl hráč na koru Toumani Diabate, čímž se mu dostala do krve kultura mandinských griotů, Tuaregovi Ali Farka Tourému vzdálená.

Přesvědčení, že je skutečně lahůdkovým kytaristou – elektriku bez problémů střídá s akustikou – a vynikajícím zpěvákem, do vás Vieux nechá na albu doslova vsát. Na nedávných koncertech, kdy občas až přespříliš exhiboval a s krabičkami dociloval „divných bělošských“ zvuků, ale leckoho napadlo, že se chystá k nějakému neobvyklému kroku, kupříkladu k návštěvě studia newyorského Brooklynu, kam mu producent a kytarista Eric Krasno ( jazzfunkoví Soulive) přivedl překvapivé hosty, vstupující do základů natočených v malijském Bamako.

Mohl si tak například zahrát ve famózní skladbě Gido s kytaristou Johnem Scofieldem; vlastně hudební křížovce: poušť, andaluské flamenco, Mahavishnu Orchestra, ve spodu pořád afrofunk s loutnou ngoni a nad tím si Vieux se Scofieldem přehazují afro-jazzovo-rocková sóla podkreslená flétnou Cheikha Diallo.

Eric Krasno nejprve s Malijčany navodí jazzrockový dojem, ale pak se do sebe kytaristé zaklesnou, nastoupí hammondky Ivana Nevilleho a a už takhle dravá skladba Watch Out se promění v psychedelické funky.

V rozvážné, nikam nepospíchající Aigna doprovodil Vieuxe zase slide kytarista Derek Trucks od Allman Brothers Band a vyšel z toho vtahující meditativní hybrid evokující indické ragy.

Ali Farka o hudební kariéře syna nechtěl celý život ani slyšet, cestu k sobě našli až dva roky před jeho smrtí, kdy jamováním ve studiu doháněli ztracené roky. Nikdo ale netuší, kolik toho zůstalo v archívu, snad proto mnohovýznamový název alba i skladby The Secret. Elektro-akusticky to mezi nimi jiskří, užívají si hypnotický rytmus udávaný ngoni a perkusemi až málem nepostřehnete, že je to víc Vieuxova hudba než tátova.

Zralé, mezi tradicí a budoucností vyváženě koncipované album – přes přítomnost Američanů je to pořád výrazně o hudbě z Mali – bude ve Vieuxově diskografii patřit k nejvydařenějším.

Six Degrees

Jiří Moravčík

 

Thione Seck : Orientation [AVa2561]

20.06.2011 | Pozoruhodná podobnost s hudebním konceptem alba Egypt zpěvákova krajana Youssou N´Doura může budit dojem, jako by se Thione Seck vydal tou nejsnadnější cestou.


Přestože je o něm známo, že k arabské a indické hudbě tíhnul odjakživa, teprve N´Dourův úspěch mu měl dodat odvahy se k tomu takhle veřejně přiznat. Není tomu tak. A Seckovi dozajista krvácelo srdce, když musel sledovat, jak se všichni mohou z Egypta zbláznit, zatímco na jeho hotové Orientation od roku 2000 skrze licenční problémy padá v regálu prach.

Ačkoliv senegalské pěvce Youssou N´Doura, Baaba Maala či Cheikha Lo zná úplně každý, Thione Seck, bývalá hvězda legendárního orchestru Orchestra Baobab, postává skromně za nimi. Což pochopitelně ještě nic neznamená, jeho hlas dokáže ohromit úplně stejně.

Pochází z vážené wolofské griotské rodiny, takže hudba mu byla dána do vínku odmalička. Vedle N´Doura je považován za významného tvůrce ohnivě rytmického senegalského stylu mbalax, do kterého ovšem od počátku zlehka zanášel své hudební lásky zděděné po otci: hudba súfijů, hlasy muezzínů, bollywoodské filmy se slavnými indickými zpěváky a ze všeho nejvíc egyptské superhvězdy Abdela Halima Naveze a uctívanou bohyni Oum Kalthoum. Tyto vlivy se v jeho hudbě – někdy náznakově, jindy odvážně – vždy objevovaly. Překvapení, že na Orientation spolupracoval s prvotřídními egyptskými a indickými hudebníky není tedy na místě. S producenty Ibrahimem Syllou a Francoisem Brentem (se Salifem Keitou v 80. letech natočili mezníkové album Soro) se za nimi rozjeli do Madrasu, Káhiry i Paříže. Mimořádné album, na němž nechybí Západoafričané působí nesmírně svobodně, v textech až básnicky. Bujné egyptské smyčce, senegalský mbalax, indická tabla a zpěvákův překrásný vemlouvavý hlas ve svém duchovním vyznění místy překonávají zážitek z N´Dourova Egypta. A to už je co říct.

„Jedná se drahokam a proto s ním tak zacházejme,“ praví jedna z nadšených recenzí na album, které se bezpochyby zařadí mezi důležité milníky novodobé západoafrické hudby.

Sterns Africa

Jiří Moravčík

 

Seun Kuti & Egypt 80 : From Africa With Fury: Rise [AVa2753]

17.05.2011 | Výbušný afrobeat pod praporem politické revolty zvukově vyšperkovaný produkcí Briana Ena. Špatný vtip? Ne, Seun Kuti & Egypt 80 se totiž s Enem rozhodli, že do toho šlápnou společně.


Génius. Ne nadarmo je Brianem Enem,“ řekl Seun o naprosto nečekaném parťákovi, který se poprvé od roku 1981 kdy natáčel s ghanskou kapelou Edikanfo pustil do produkce afrického hudebníka notabene takového divočáka. Nekrotil ho, to je důležité, spíš ku prospěchu věci syrový strhující atak doladil a tím vynález klanu Kutiů zaktualizoval.

„V 70.letech jsem si koupil album Feli Kutiho Afrodisiac a úplně mě to změnilo život. Bylo pro mě obrovskou inspirací a Felův afrobeat jsem považoval za nejmodernější hudbu planety. Seun v jeho díle pokračuje,o tom jsem přesvědčený,“uvedl Eno.

Pokud použijeme příměr se sýrem ementálem, Eno zvýraznil jeho chuť zaplněním děr libou příchutí. U Kutiho elektronikou, samply a přeorganizováním kapely. Kytaristy, jejichž opakované figury tvoří základní kámen afrobeatu – samozřejmě tím druhým je burácivá, složitě synkopující dechová sekce – stmelil přizváním dvou Angličanů: Justina Adamse a Leo Abrahamse. A kytary najednou funkují úplně jinak! Vyloženě máte na jazyku Talking Heads v období alba Remain The Light (produkovaného Enem).

Kapelníka Egyptu 80, jednasedmdesátiletého bartonsaxofonistu Lekana Animashauna, posadil Eno tentokrát za klávesy, sám sebe také a ještě Juliana Wilsona s hammondkami. Druhý producent – John Reynolds (bývalý manžel Sinéad O´Connor natáčející s Natachou Atlas, Herbie Hancockem a U2) – přeskakoval od syntetizátoru k bicím a všechno zmixoval; včetně fantastických sboristek a tradičně skvělých bubeníků.

V yorubštině a anglicky zpívajícího a na tenor saxofon výtečně hrajícího Seuna naučil Eno „žít a pracovat ve studiu“ aniž by ubral jeho afrobeatu na neúprosnosti a přitom – a tím asi u pravověrných narazí – ho lehce zpřístupnil širší veřejnosti; nejvíc těm, kteří se dříve v dlouhých jevištních jamech občas ztráceli a paradoxně za situace, kdy Egyptu 80 přinutil zařadit nejvyšší funky rychlostní stupeň co kdy měl.

V brazilské Sao Paulu natočený materiál se míchal v Londýně, ale na pláži Copabana měl prý Seun Kuti nejdříve ideu - asi díky přítomnosti zvukaře Godwina Logieho (Steel Pulse, Horace Andy) – přeonačit afrobeat víc do hip hopu a reggae: „Pak jsem si uvědomil, že je to cesta zbabělce, zrada otcovy památky a když jsem potkal Briana, řekl mě to samé.“

A tím se dostáváme k druhé, neméně důležité funkci Kutiho afrobeatu: politice, kdy označení „kontroverzní“ je slabý čajíček proti tomu co Seun nahlas říká o dnešní Africe. Pokoušel se doma v Nigérii zaregistrovat politickou stranu Movement of the People, ale vláda celkem logicky usoudila, že se jedná o předzvěst plánovaného povstání a vyrazila ho ze dveří. Teď ji to vrací na plné pecky v sedmi skladbách zřetelně nazvaného alba From Africa With Fury: Rise.

Zkorumpované africké diktátory, kterým z úst vychází jen samý „shit“, přirovnal k novodobým otrokářům, nešetří armádu ani nadnárodní korporace, vydělávající podle něho na hladu a skladba Rise představuje sarkastické ponoukání ke vzpouře. Současně upozorňuje, že je prý na čase udělat něco s legalizací marihuany, legendárním kuřivem Fely Kutiho.

O tom je závěrečná skladba Good Leaf a váže se k tomu humorný příběh s obalem. Malíř Lemi Ghariokwu z Nigérie navrhl přes dva tisíce obalů pro nejvýznamnější africké hudebníky, ale každý ho považoval za dvorního grafika Fely Kutiho. Nikdy nevznikl problém. Až nyní: zatímco americký label Knitting Factory na marihuanový list na Seunově bundě přistoupil, Because Music, nucený dodržovat evropské zákony, ho odstranil a ponechal pouze nápis Good Leaf.

Vynikající deska a pro nigerijský afrobeat možná zásadní.

Knitting Factory

Jiří Moravčík

 

Boubacar Traoré : Mali Denhou [AVa2577]

07.04.2011 | Šlechtic mezi bluesmany. Vrásčitý chlap s akustickou kytarou, na kterou vyučoval Ali Farka Toureho: pro svět nejznámějšího západoafrického bluesmana. Bez povědomí, že vlastně vstal z mrtvých a kdysi se jmenoval Kar-Kar (v bambarštině Ten, kdo skvěle dribluje).


Letos devětašedesátiletý šlechtic z města Keyes – ví bůh, že by se proto v Mali neměl dotknout nástroje, to náleží jen griotům, ale nechť – začal fotbalem, proto ta přezdívka. Zranění a propadnutí rock´n ´rollu z něho v úsvitu malijské nezávislosti učinilo hvězdu, místního Elvise v kožené bundě: v roce 1963 okupoval všechna rádia drtivými hity – za všechny hymnu nově nabyté svobody Mali Twist – a mládež z Kar-Kara šílela. Moc to nevynášelo, takže se stáhl z veřejnosti a vyučil krejčím. Přes dvacet let pak o něm nikdo neslyšel a když se náhodně v osmasedmdesátém objevil v televizi, Malijčané prý jen vydechli: Kar-Kar nezemřel! Chvíli na to mu zemřela žena a tak odešel do Paříže nádeničit na stavbách. Našli si ho tam lidé labelu Stern´s Music a přemluvili k natáčení: už pod pravým jménem Boubacar Traoré.

„Jestliže se muž, který strávil třicet let ve vězení může stát presidentem Jižní Afriky a z jiného, žijícího přes dvacet let v ústraní opět zářivá hudební hvězda, jedná se o Boží práci. Nebo snad víte o někom jiném, kdo by to mohl zařídit?,“ řekl k vydání alba Mariama v roce 1990. Zprostředkovalo zapomenuté, nebo spíš naprosto netušené: famózní, od hry na koru odvozený autodidaktický kytarový styl. Střídmý, melanchonický, zvonivý.

A jestliže Ali Farku mají za afrického John Lee Hookera, Boubacara za Roberta Johnsona.

Do loňska nahrál, sám nebo s muzikanty, šest desek; francouzský režisér Jacques Sarasin o něm natočil film Je Chanterai Pour Toi a švýcarský dokumentarista Lousi Mouchet ho zanesl do Blues Road Movie: cestu blues z Mali do New Orleans, k Mississippi a Chicaga v něm popisují Traoré, Corey Harris nebo Bobby Rush.

Na předešlém albu Kongo Mano (2005) doprovázel Traorého vynikající bělošský francouzský hráč na foukací harmoniku Vincent Bucher a letitý druh, perkusista Madieye Niang.

Přidali se k Traorému i teď a zřejmě se jim po sobě stýskalo: v bamackém studiu Salifa Keity totiž Mali Denhou společně vloni nahráli za jediný den.

Pro Boubacarovo blues je než strohý „minimalistický“ pouštní praskot Ali Farka Toureho typický melodický afrofunk, tedy rytmičtější hudba úzce svázaná z griotskou tradicí Mandinko a jednadvacetistrunnou korou. Ačkoliv skladbám dominuje zpěvákův „patinovaný“ hlas a duet akustické kytary s foukačkou v němž na sebe inspirativně nasazují dvě bluesové estetiky – africká a americká – nakonec vám v hlavě utkví především momenty, kdy se do hry zapojují Mahamadou Kamissoko s loutnou ngoni a Fassey Diabate na balafon. Mladí kluci bez bázně a úcty s nimiž Otec malijského blues vyloženě ožívá. Noří se pak s kytarou do větší hloubky, utíká od hudebních definic a i pro posluchače neznalé západoafrického blues se stává snadněji zapamatovatelným, vlastně nezapomenutelným.

Lusafrica

Jiří Moravčík


Paul Simon : So Beautiful Or So What [AVa2385]

09.06.2011 | Ten který kdysi za ticha přešel most nad rozbouřenou řekou se po letech vrátil k osvědčeným přátelům: Afričanům a producentovi Philu Ramonemu.


Přitáhl opratě pokusů – muzikál The Capeman nebo elektronické album Surprise s Brianem Enem – a obrátil pozornost k jednoduchým svěžím folkrockovým písničkám. Žádné celoplanetární hity na první našlápnutí, občas i trochu běžnosti, ale rozpomenutí na genialitu Gracelandu a tím na instrumentální živelnost, vytahuje Simon nové album do nejvyšších pater své úctyhodné tvorby. Shrnutě: hudebně ani v přitažlivém způsobu popisovat svět v němž žijeme se nevyčerpal; pořád mu to také mladicky skvěle zpívá.

Bude mu sedmdesát, má tedy o čem přemítat, zhusta sarkastiky a s humorem: láska, neprokázaná věčnost, posmrtný život jako byrokratická buzerace, války v Iráku a Vietnamu; vůbec si tak nějak čelem k nutnosti „čekat a trpět“ filosofuje o životě, který – podle něho – nikdo nevymyslí, to protože to samozřejmě nejde. Občas si při samém vyptávání naloží těžkou kládu: existuje v nerovném a bolestivém světě vůbec Bůh?

Asi nejvíc překvapí pestrost skladeb: skoky z blues do zydeco, blues, folku, gospelu, Afriky, rocku; tam a zase nazpět. Třebas i během jedné skladby: Dazzling Blues začíná zpěvem a zvukem bubínku mridangam od tamilského mistra Karaikudi R. Manijako a brzy se přidají tabla, táhnoucí se skladbou až do konce; mezitím se ale Simon s dvorním kamerunským kytaristou Vincentem Ngunini rozhoupou do písničkaření. Z Gracelandu vyloženě vyskočila skvělá Love is Eternal Sacred Light ve sborech se Simonovou manželkou, zapomenutou písničkářkou Eddie Brickell a nasamplovaným sólem harmoniky bluesmana Sonny Terryho. Rewrite letí do západní Afriky přímo, bez vytáček: harfa kora malijského griota Yacouba Sissoko souzní s akustickou kytarou a namísto basy slyšíme djembe a bambusový nástroj angklung z Indonésie (hraje na něj Steve Shehan).

Melodii Love and Blessings zvedá klarinet jazzmana Dr.Michaela Whiteho a opět nasamplovaný gospelový sbor Golden Gate Jubilee Quartet. Lyrickou Questions for the Angels něžní harfy, gongy i celesta a úvodní vypalovačku Getting Ready For Christmas Day projev reverenda J.M. Gatese. A když Simon po přijetí do nebe – skladba Afterlife - stojí před Bohem, z nedostatku slov ho osloví: „Be Bop A Lu La.“

Stavět se do fronty nadšenců z alba je marné, stejně by si vás tam pro její délku nikdo nevšiml. Je lepší podepsat slova Jiřího Suchého: “Zůstat sám sebou není věcí talentu. Je to dar.“

Universal

Jiří Moravčík


Youssou N´Dour : Egypt [AVa1344]

01.03.2011 | Ve světle zvěrstev spáchaných ve jménu proroka Mohameda to hudba z islámského světa nemá vůbec lehké. Některé situace ale vyznívají až grotesktně: když po tragickém 11. září vydával pákistánský hráč na buben dhol Johnny Kalsi vynikající debutové album v Americe, naskočila mu dlouhodobě červená - sorry, ale chlap v turbanu na obálce by mohl posluchače zbytečně dráždit.


Jiní raději brzdili o své vůli: senegalský zpěvák, prototyp mírotvorce Youssou N´Dour v obavě aby nenarazil, zmrazil na dlouhá léta sbírku skladeb, v nichž se vyznal z úcty k svatým a mudrcům senegalské formy mystického islámu - tzv.mouridismu - s dodatkem, že islám představuje náboženství krásy a pochopení. Teprve letos, pár týdnů před vydáním alba, se rozhodl přijmout pozvání organizátorů marockého Světovém festivalu sakrální hudby Fés a doprovázen egyptským skladatelem a aranžérem Fathy Salamou s jeho orchestrem, přezpíval v rodném jazyce wolof skladby poprvé na veřejnosti. V hlubokém zaujetí se po půlnoci postavil před publikum a s hlasem "něco mezi muezzinem a Otisem Reddingem" vyzval přítomné ke společné hudební motlitbě vyznívající prý jako duchovní soundtrack k blížícímu se východu slunce.

Zosobněním islámu se v posledních letech stal „vousatý hrdlořez“, což v očekávání, že bez mohutné migrační vlny z islámského světa to může Evropa za pár desítek let prakticky zabalit, vyznívá hodně blbě. Ačkoliv je islám vnímán jako kompaktní náboženství, zkoumavější pohled prozradí, že tomu tak není a všude tam, kam od 7. století z Arábie pronikl, postupně vznikaly jeho nejrůznější odnože a tajné řády. Tím nejznámějším je zřejmě súfismus, esotérní větev islámu, čerpající rovněž z učení i dalších náboženství a filosofií. I súfismus se později rozvodnil do nespočetných delt a v mnoha oblastech na sebe vzal dominantní podobu islámu. Súfijský učitel byl pak uctíván jako světec. V Senegalu se takhle klaní Amadou Bambovi (1850-1927), zbožnému asketickému súfismu, vykládajícímu Korán s citem pro přizpůsobivost ke kmenovým obyčejům západoafrických Wolofů. Boží zjevení ho potkalo v městě Touba v roce 1891, kde je také pochován a kam každoročně směřují tisíce poutníků jako do Mekky, modlící se k jeho učení četbou básní, odrážejících Bambovi svaté činy : při cestě do vyhnanství mu kupříkladu posádka lodi zapověděla motlitbu a tak se vrhl přes palubu, na hladinu moře položil koberec a prosil Boha za odpuštění pro námořníky.

K súfijskému bratrstvu mouridů se dnes hlásí přes milion Senegalců a učení Amadou Bamba představuje základ moderní senegalské společnosti.

Má silná víra k vašim básním, mi pomáhá přežít v tomhle potřeštěném světě“, zpíval Youssou N’Dour v písni Mame Bamba na albu Wommat / The Guide už v roce 1995 a v rozhovoru pro fRoots dodal :“Senegalská hudba je ovlivněná islámem, ale není arabská. Musíme poděkovat Amadou Bambovi, že ji svými básněmi učinil odlišnou. Zatímco já o něm zpívám, mladé holky to roztáčejí na parketě.“

Samozřejmě při senegalském stylu mbalax, pro bělocha s rytmy nedostižnými jako pro závodního chrta vycpaný králík. Mbalaxové energie, před níž na N´Dourových albech jinak nelze ani náhodou utéct se ovšem na jeho se vším všudy akustické novince nedočkáte; snad jen občasného šplouchnutí, kdy zklidněnému Mbaye Dieyemu Fayemu ujedou na talking drumu prsty a zbytek muzikantů se ve skladbě Cheikh Ibra Fall o zakladateli hnutí senegalských rasta přidá. Nicméně bez rytmů by se africká hudba obecně rozpadla, potácela by se jako vyschloun na rozpálené poušti, takže je na nich postavena i kostra všech skladeb. V Káhiře pořízeným nahrávkám ale povětšinou určují vnitřní puls spíš egyptští muzikanti; rytmicky zdrženliví zaklínači arabských, jemně perkusemi povzbuzovaných preludií, uctívači nezaměnitelných smyčců a lahodné flétny kawal, souznějící se strunami kory. Se čtrnáctičlenným posazem jsou proti čtyřem členům N´Dourovy doprovodné kapely Etoile de Dakar v početní převaze, ti však i v tak malém počtu slyšitelně tvoří srdce této hudby, naprosto mistrovského aranžérského cizelérství N´Doura a Salama.

Souvislost spojení s Fathy Salamou a pojmenováním samotného alba míří až k samotným kořenům súfijské mystiky - k egyptským mystériím. Youssou N´Dour o vlivu arabské kultury a filosofie na senegalský súfismus a koneckonců i hudbu nikdy nepochyboval: už v mládí například fascinovaně naslouchal legendární egyptské zpěvačce Umm Kalthum. Tímto albem chtěl navíc nejen osobně prozkoumat dávné arabsko-západoafrické kupecké i kulturní styky, ale zároveň uvést na pravou míru některé smyšlenky o senegalské cestě k islámu.

Youssou N´Dour, autor všech skladeb a jejich ideologický vůdce se s nimi vydal na oslnivou křižovatku: zkrotil své afropopové vášně, utáhl obojek svým jindy neudržitelným bubeníkům a sám coby zpěvák upadl do meditativní, zdrženlivé pěvecké extáze, soustředěný na každičké slovo, každičké prolomení hlasu. Jeho vypsaní z hlubokých citů, které ho vážou k mouridismu, mu dalo málem zapomenout na pro něho jinak charakteristické tělesné taneční prožitky; jakoby u něho došlo k „porušení rovnováhy těla a mysli“. Na druhou stranu při svém humanistickém vyznání potřeboval chtě nechtě zakotvit ve fyzickém světě a to mu usnadnila právě hudba, jeho obvykly vyjadřovací prostředek - v duchu starodávné griotské tradice a v duchu její současné podoby, kdy se ze zpěváka N´Dourova významu stává v Senegalu společensky důležitý tribun, pro zbytek světa posel ruku nabízejícího přesvědčení: mé islámské náboženství představuje chválu snášenlivosti.

Při poslechu skladeb Tijaniyya a Baay Niasse nemusíte rozumět jedinému slovu - přestože všechny texty jsou v bokletu přeloženy do angličtiny - i tak vás zasáhnou naplno a nepřejete si nic jiného, než stát pod podiem v marockém Fésu.

Náš Jan Zábrana kdysi napsal: "Těla, co už dohořela, nejsou ta, která hořet měla." Z Youssou N´Doura, titulovaného Africkým umělcem století šlehají s tímto unikátním albem plameny až kamsi do nebe a nevypadá to na to, že by jejich intenzita měla v nejbližší době ztratit na síle.

Nonesuch

Jiří Moravčík

 

Youssou N´Dour : Rokku mi Rokka  [AVa2583]

01.03.2011 | Léta žil senegalský zpěvák Youssou N´Dour rozkročený mezi Afrikou a Západem. Pro jedny afropopový zrádce (s globálním hitem Seven Seconds, duetem s Neneh Cherry si to fakt zavařil), pro druhé maják world music:„Album Immigrés mě dokonale změnilo živo,“ vyznal se věhlasný Charlie Gillett.


Nejviditelnější ze všech muzikantů černého kontinentu se o své pozice bil jako lev. Ta samá alba chytře nabízel ve dvou podobách: Evropanům popově uhlazená, až s nimi loajální publikum vyloženě děsil, doma pak rozdivočelá syrovým rytmickým mbalaxem se kterým si stejně žádný běloch neví rady. I tak to schytával ze všech stran: když ho anglický magazín fRoots před pár lety zvolil africkým umělcem 20. století, v Africe mnozí nadskakovali: „A co King Sunny Adé, Fela Kuti, Franco nebo důstojná a statečná Miriam Makeba? Youssou N´Doura si vážíme, ale nikdo z Evropanů nemá žádné právo nám vnucovat, kdo je a kdo není nejlepší. On jím rozhodně není. To je nesmysl.“

Každé nové album Youssou N´Doura doprovázejí četné spekulace. Nikdy nevíte s čím přijde. V tom zůstává jedinečný a nepřekonatelný.

Na desce Egypt, za kterou obdržel Grammy, se vyznal z úcty k senegalské formě mystického islámu - tzv.mouridismu. Všude jinde i tak zůstali z Egypt ohromení, Senegalci se k němu ovšem obrátili zády: nemohli na něj tančit, chyběl rytmický mbalax; především mladá generace pak zpěvákův ostrý obrat vnímala jako lísání se do přízně marabutů, vlivným duchovním vůdcům mouridismu. Vyhraněný názor zazněl rovněž z tábora zpěváka Thione Secka, notabene ze stejného národa Wolof jako N´Dour: proč mi sakra lezeš do zelí? Na vysvětlenou: Seckovo o něco málo později vydané album Orientation působilo dojmem, že se po N´Dourovi opičí, přestože v Senegalu každé malé dítě ví, že k arabské a indické hudbě tíhl odjakživa.

Kontroverze doprovázejí také Rokku Mi Rokka. Název – vy mě něco dáte, já vám něco dám – sice představuje podanou ruku, nicméně pochází z řeči národa kočovných Fulbů, jehož od té své rytmicky a melodicky zcela odlišnou hudbu se N´Dour rozhodl tentokrát použít. Celá věc má ale jeden háček: hudebním králem Fulbů a odvěkým N´Dourovým konkurentem je zpěvák Baaba Maal z Podoru, regionu ležícím na křižovatce mezi Senegalem, Mauritánií a Mali, důležitém ložisku pouštního blues a údajném rodišti prehistorického reggae.

Původně, na úplném začátku, zatoužil N´Dour po mnoha celonočních sezeních s malijským kytaristou Ali Farka Tourem natočit bluesovou desku. „Uštědřil mě cenné rady a odradil od toho. Jsi až příliš svázaný s životem ve městě, řekl mě. Přál bych si, aby jeho odkaz nezůstal nikdy zapomenut. Rokku Mi Rokka berte jako poctu velkému Touremu,“ vysvětlil Youssou N´Dour.

Svůj úmysl zaměřit se na sever Senegalu si nechal svérázně posvětit: uprostřed dakarského koncertu přizval na pódiu Baaba Maala s jeho dvorním kytaristou Mansourem Seckem a když prvotní šok a nedůvěru vystřídaly během velkolepých pěveckých sól doslova slzy nadšení z toho pro senegalskou hudbu vzácného momentu, bral to jako svolení.

Další pohled na vznik Rokku Mi Rokka podává David Bither z labelu Nonesuch: “Vím, že ještě než za mnou přišel, chtěl natočit bluesové album. Dlouze o tom hovořil s Ali Farka Tourem. Myslím si, že v blues hledal spíš inspiraci, to skutečné v N´Dourově hudbě vychází z jeho lásky k Senegalu. Také si říkám, že nebýt Egyptu, pro něho osvobozující zkoušce odvahy a velmi dobrého přijetí kritiky, Rokku Mi Rokka by znělo asi docela jinak.“

Zřejmě by se zmítalo mbalaxem, vy ale s překvapením zjišťujete, že ho tu je pomálu; vlastně ještě méně než na Egypt, to když ho N´Dour rafinovaně propojil s Fulby a mauritánskou pouští a uspořádal do pansenegalského rytmického vzorce jehož tradiční souznění podtrhuje účast malijského hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho. A kdyby jen to: skladba Létt Ma, s dalšími třemi kytaristy a především Dabbaax – N´Dour, Kouyate, kytara a perkuse – zní s ngoni jako bizarní countryblues. Kouyate exceluje i dál: skladba Sama Gámmu, v níž zpívá také Fulba Ousmane Gangue, dokazuje jak struny ngoni poznamenaly zvuk alba víc než by jeden čekal; staly se jeho intenzivním katalyzátorem. Mimochodem Bassekou Kouyateho doporučil Ali Farka, jakoby tušil, že ohebný N´Dourův hlas ke ngoni patří.

Oslava bratrstva islámského bratrstva Baye Fall ( skladba Baay Faal) poskytuje další důkaz N´Dourovy náklonosti pro Senegal jako celek, paradoxně v praskavě pouštním podání ngoni a kytary jednačtyřicetiletého utajeného zázraku od mauritánských hranic Mody Ba, „schopného zahrát stejně drsně jako Tinariwen“.

Youssou N´Dour se ocitl ve svém živlu, nedbal na pověry a zvyky, otevřel se nejrůznějším vlivům a zůstal kazatelem, jehož názor má pro Senegalce primární přitažlivost. Zpívá o nezávislosti země, sportovcích, kteří i po prohře zůstávají vítězi, kárá politiky a kloní se před svatými. Tady se žádná změna neudála. Hlas senegalské ikony má stále svou váhu, zvlášť, když ji dokáže zabalit do sborového vyzvání, aby lidé používali zdravý rozum, viz majestátní skladba Xel se zpívajícími Rudi Gomisem a Balla Sidibe z Orchestra Baobab, možnou splátkou za to, že jim N´Dour pomohl na albu Made in Dakar nažhavit jejich dávný hit Nijaay.

Rokku Mi Rokka vibruje a září zároveň. Stejně jako Youssou N´Dour v branách nové éry.

P.S. závěrečou singlovou hip hopovou popíkáru Wake Up (It´s Africa Calling), opět s Neneh Cherry, zkoumající tak prý své fulbské kořeny, vynechte. Nemá se zbytkem zdařilého alba nic společného.

Nonesuch

Jiří Moravčík

 

Ballake Sissoko & Vincent Segal : Chamber Music  [AVa2633]

22.09.2010 |


Duet kory a cella. Malijský griot Ballake Sissoko a Vincent Segal, člen francouzského dub/trip hopového dua Bumcello, stvořili ve studiu Salifa Keity krystalicky čistou komorní hudbu, která neuspává, ale intenzivně rozpíná mysl.

No Format

Jiří Moravčík

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

June Tabor & Oysterband : Ragged Kingdom [AVa2487]

21.11.2011 | Synergie hlasů, věků a životapohledů


Dar sobě i nám, lépe, radost nad radost, přicházející navíc nečekaně a ze sympatických důvodů. Ikonická „grande dame“ temných balad June Tabor a folkrocková instituce Oysterband se k sobě totiž po jednadvaceti letech nevrátili vlisným připomenutím dávného úspěchu – album Freedom & Rain (90) s vynikajícími coververzemi patří do čítanky anglického folku – všechno vyplynulo z po letech ojedinělého společného loňského koncertu, oslavě třicátých narozenin magazínu fRoots v londýnském Roundhouse.

Zazpívali All Tomorows Parties od Lou Reeda a dekadentní sebemrskačství Joy Division Love Will Tear Us Apart a neměli na výběr: zelektrizované publikum je do studia pomyslně dotlačilo.

Lidé za nimi čtyři desetiletí nechodí raději s kytkami bezdůvodně: slova, i ta donebechválivá, stejně trpí nevyslovitelností prožitku z emocí rozdávačných hlasů a hudby. Už dávno nerevoluční, lpící však na nezaměnitelnosti a vztahu k písním nepřipouštějícím faleš a plytké mudrlanství. Nejsou-li po ruce vlastní, sem s výpůjčkami: oblíbenými, pro zpěvačku nebo kapelu nepostradatelnými nebo vyjadřujícími to za čím si stojí. Prý jich u klavíru za týden vyvzpomínali šestatřicet; použili tucet. Ztišenou, rockovosti zbavenou Love Will Tear Us Apart vzdouvá akustická kytara, Chooperovo cello a jímavý zpěv a legendární „láska trhaná na kusy“ dostává novou šanci. Jakoby zmizela beznaděj, přestože bolest zůstává. Soulový standart The Dark End On The Street je také o lásce – „tajné, zoufalé, z temného konce ulice“ – Telferovy housle, akordeon a Tabor s Jonesem ji nezatracují, ale hymnicky oslavují jako osudový stav. Beznástrojová, gospelová, sborem podpořená ( When I Was No) But Sweet Sixteen zvolenou atmosférou děsí, u jiných tradičních skladeb napumpovaných kompletním Oysterbandem - Son David, Bonny Bunch of Roses – je to střídavě oblačno: melanchonická panenka u předpovědnice nálad ovšem skóruje častěji.

Synergie hlasů, věků a životapohledů vyzařuje také v jiskřivém uchopení Boba Dylana (Seven Curse), Shela Silversteina (The Hills of Shiloh) a především v původním duetu PJ Harvey s Johnem Parishem That Was My Veil. Když June Tabor na závěr vykřikne „raději mě lži“, trhá to srdce.

Nádherné album.

Topic

Jiří Moravčík

Hindi Zahra : Handmande  [AVa2374]

07.07.2010 | Maročanka v Paříži. Třicetiletá emancipovaná rocková písničkářka s kytarou nekonvenčně kombinující berberský trans s šansonem, jazzem z doby Django Reinhardta, soulem a psychedelickým blues způsobem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Především pro smyslný, v nápřahu proměnlivý hlas ji přirovnávají k Billie Holiday, nazývají Janis Joplin z pouště nebo maghrebskou Patti Smith.


Potřeba novinářů identifikovat Hindi Zahra skrze důvěrně známé prožitky souvisí s neuchopitelností jejího kosmopolitismu, zřejmou absencí nejvýstižnějších slov pro hudbu jejíž úvodní prezentaci obstaral videoklip se skladbou Beatiful Tango, v němž to režisér Tony Gatlif potenciálním posluchačům také moc neusnadňuje a anglicky zpívající černovlásku nabízí hned v několika podobách: Cikánka, modlící se indická dívka, vlnivá břišní tanečnice nebo holka odkudkoliv projíždějící v autobuse krajinou i městy. Berberku z jihomarockého města Khouribga byste rozhodně nehádali.

„Odmalička jsem byla s rodiči na cestách a přicházela do kontaktu s egyptskou hudbou, Bollywoodem, Tuaregy, pouštním blues Ali Farka Toureho, reggae Boba Marleyho, koncertovala s Gnawa Diffusion a milovala Cheikhu Rimitti a Ellu Fitzgerald s Outh Kalthoum,“ vysvětluje Hindi. A při vědomí toho, že vyrostla v hudební rodině, kdy ji otec vodil na koncerty „marockých Rolling Stones“ Nass El Ghiwane a matka z podstaty berberské tradice patřila k vyhlášeným zpěvačkám, rozplývá se obraz do ještě větší nejednoznačnosti.

Takřka výhradní angličtina může na albu budit dojem zametání stop svého původu, ale jak sama Hindi tvrdí, je pouze důsledkem vlivu, který v Maroku a jejím mládí zanechaly návštěvy Jimi Hendrixe, Led Zeppelin a dávná generace beatniků usazená od 50. let v tangerské Interzoně. Ani ve jméně Hindi není potřeba hledat indický jinotaj: v arabštině znamená květinu nebo příležitost.

Neberte mě svobodu, nechte ve mě hořet oheň,“ zpívá Hindi Zahra v pouštně psychedelické skladbě Set Me Free a není od věci si domyslet, že by to mohlo souviset s rozhodnutím odejít v osmnácti letech z Maroka za otcem do Paříže. První zaměstnání získala v galerii Louvre a holandští mistři v ní probudili představivost pro psaní textů. Do té doby pouze příležitostně zpívala s hip hopovou kapelou, což ji dost frustrovalo, ale o to víc hnalo ke kořenům, hudbě schované uvnitř jí samé. Toužila ji přivést na jinou úroveň, zkombinovat s klavírem a elektrickou kytarou a neztratit vrozenou rytmičnost, kdy klade důraz na používání afrických perkusí.

Hindi pracuje hlavně s jiskřivým softrockem ze „staré školy“ nicméně s arabskou příchutí. Nepovažuje ho však za konstantu: občas rockování doladí efektními elektro triky – hlavně u vlastního hlasu – vpustí do něho nasamplované sbory, promění se v kabaretiérku ze 40. let a z baladické jazzové zahloubanosti se dokáže vypnout ke kytarovému nářezu výtečné skladby Stand Up. A v horoucím pelmelu Music vystřídat snad úplně všechno „co ji cestou ťuklo do hlavy“: gnawa, jazz, reggae, rock a pouštní blues.

Paříž se pro Hindi Zahra ukazuje být šťastným místem k životu. Nepochybně ji tu čeká velká budoucnost.

Blue Note

Jiří Moravčík

Lila Downs : La Misteriosa en Paris - Live a FIP [AVa2475]

14.06.2010 | Záznam speciálního koncertu v Radio France z roku 2009.


Kdo hlasově uhrančivou Mexičanku s indiánskou krví slyšel naživo ví, že do vystoupení dává každičkou molekulu svého roztančeného těla a z nasazení neubrala ani v Paříži. Patnáct pečlivě vybraných skladeb reflektujících jak zpěvaččiny politické názory tak zálibu v milostných baladách představuje sice její další výběrovou kolekci v krátké době po sobě (The Very Best of El Alma de Lila Downs vyšlo v roce 2009), nicméně naživo je to zdaleka o něčem jiném i z toho důvodu, že za sebou má vynikající kapelu vedenou manželem, saxofonistou Paulem Cohenem. Důležitou roli v ní mají hlavně harfeník a houslista Celso Duarte z Paraguaje a venezuelský kytarista Juancho Herrera.

World Village

Jiří Moravčík

 

 

 

 


Angelique Kidjo: Oyo  [AVa2347]

06.05.2010 | Beninská zpěvačka s hlasem síly troub z Jericha vydala na prahu padesátky album strhujících coververzí skladeb Jamese Browna, Arethy Franklin nebo Carlose Santany formujících její hudební začátky.


A přestože se tím veze na stejné vlně se Západní popmusic recyklující minulost, má v ruce vítězné trumfy: africký původ, přírodní rytmus v těle a zdaleka odlišnější vnímání popu jehož renomé rok od roku upadá s tím, jak se v něm za milníky vydávají nablýskané jalovosti. Angelique Kidjo vlastně vybízí k otázce, jestli když zdravé popové jádro uchopí kdosi zvenčí západní scény, nevrátí se mu tím dávná jiskra a pocit, že zadat s ním vás v očích vyznavačů vyššího umění nemusí nutně degradovat na blbce. Pochybovači o smyslu world music mohou navíc zůstat klidní: jestliže Angelique Kidjo něco nesnáší, tak je to nálepka „zpěvačky world music“. Ostatně to není jediný případ, kdy se musela vymezit vůči svému zařazení: ačkoliv přes třicet let žije střídavě v Paříži a New Yorku, tyká si s presidenty, nazdvihla ze židlí publikum v těch nejprestižnějších sálech a za předchozí album Djin Djin získala Grammy, ještě donedávna čelila výtkám, proč víc nedbá na svou africkou identitu a razí si do světa cestu „obyčejným“ popem.

Hudebnímu publicistovi Petrovi Dorůžkovi k tomu řekla: “Tomu já říkám kulturní diskriminace: s předsudky se bojuje nejhůř. Já nehodlám měnit to, co dělám, jen proto, abych udělala jistým lidem radost. Nechci hrát pouze na africké bubny a oblékat se jako křovák. Kvůli tomu tu nejsem. Já také neradím Američanům, aby hráli jen country.“

Navzdory tomu, že představuje africkou megastar a běžné hitparády jsou pro ní uzavřené, s manželem, hudebníkem, autorem většiny jejího repertoáru Jeanem Hebrailem natáčí alba s významnými producenty – Bill Laswell, Steve Berlin, Tony Visconti – a zve na ně prominentní hosty: Alicii Keys, Petera Gabriela, Joss Stone, Branforda Marsalise, Cassandru Wilson nebo Kelly Price.

Ty písně jsou příběhem mého dětství. Inspirovaly mě k hudební kariéře, staly se mou biblí,“ uvedla Angelique k třemi jazyky nazpívanému Oyo, na němž ji například doprovázejí: kontrabasista Christian McBride, bubeník Kendrick Scott nebo beninský kytarista Lionel Loueke.

Album otevírá pouze kytarou doprovázená, s vášní vykřičená skladba Zelie od nežijící zpěvačky Bella Bellow z Tog, následovaná smyčci a trumpetou amerického jazzmana Roy Hargroveho podepřená Santanova Samba Pa Ti.

Funky vypalovačku Move On Up od Curtise Mayfielda s ní zpívá soulman John Legend a dopředu ženou dechy brooklynského Antibalas Afrobeat Orchestra. I've Got Dreams to Remember na jorubský způsob, nicméně v tom samém soulovém vypětí, by určitě přijal i autor Otis Reding. A totéž předpokládejme platí pro Arethu Franklin a její Baby I Love You : duet Kidjo s jazzovu zpěvačkou Dianne Reeves vyloženě míří do soulového nebe. Vloni zemřelému otci pak věnovala francouzsky nazpívanou jemnůstku Petite Fleur, vzpomínku na neworleánského saxofonistu Sidney Becheta.

Tak jako spoustu další afrických zpěváků formovaly Angelique Kidjo bollywoodské filmy ( skladba Dil Main Chuppa Ke Pyar Ka) a Mama Afrika – jihoafrická legendární zpěvačka Miriam Makeba. „Dodala mě pýchu na to stát se africkou zpěvačkou. Jestli jste hudebník, zrazují děvčata od toho, aby si ho vzali, protože to co dělá nepovažují za práci. Ale když jste zpěvačkaberou vás rovnou za prostitutku. Miriam vstoupila do mého života a já se namísto právničky stala zpěvačkou,“ uvedla Angelique přebírají od ní na Oyo populární trvalky Mbube a Lakutshona Llanga.

Zapomněla ovšem dodat důležité: v Africe v Angelique Kidjo už dávno spatřují nástupkyni Miriam Makeby; podobně nezastupitelnou umělkyni a bojovnici za práva afrických žen, která i Kidjo prosazuje na půdě OSN.

Proper Records

Jiří Moravčík

 

Tinariwen : Imidiwan: Companions  [AVa1784]

09.02.2010 | V jejich hudbě se údajně ukrývá DNA rock´n´rollu a rozumět prý lidé jazyku tamashek, pak se Tinariwen stanou stejně slavnými jako Rolling Stones, s nimiž potomci saharských nomádů před dvěma lety koncertovali v Dublinu.


Vynachválit si je nemůže Robert Plant, Bono, Carlos Santana; hlásí se k nim členové Radiohead, Coldplay i Brian Eno. Vystupovali na nejvýznamnějších festivalech této planety, získali cenu BBC Awards For World Music, strhující a krutý příběh jejich zrodu zveřejnily snad všechny renomované hudební a společenské magazíny a prodali také dost desek. Zbláznit se nebo mít nezřízenou touhu dobýt svět jako Gogol Bordellot, stačilo málo: začít zpívat anglicky, zbavit své písně pro mainstream přílišné syrovosti a pustit si k tělu vykutálené producenty nažhavené zprznit další africký samorostlý originál. Namísto toho, podobně jako jejich přítel, kytarista Ali Farka Touré, který ještě když žil, jakýkoliv ústupek tvrdošíjně a nekompromisně zatracoval, odmítli Tinariwen na své hudbě cokoliv přikrášlovat, zůstali nepoddajní a neústupní a odjeli do Tessalitu, izolované pouštní vesnice v malijské poušti, kde natočili nové album, jehož zvuk určily poklidný denní rytmus života Tuaregů, večerní jamování u ohně a všudepřítomní sousedé. Leccos vyčteme také z názvu: companions alias společníci.

Jiný manažér by si nad takovým antibusinessovým počínáním rval vlasy, Andy Morgan, jakkoliv se léta na Tinariwen snaží upříst pozornost posluchačů v Evropě, Spojených Státech i Japonsku, ale moc dobře ví, že přistřihnout tomuto pouštnímu blues křídla by znamenalo zbavit ho pro Tuaregy toho nejdůležitějšího: svobody.

Pronajal hliněnou chatrč a agregátor, z Francie pozval zvukového technika Jean-Paul Romanna co ve spolupráci s Justinem Adamsem v roce 2001 natočili tinariwenské debutové album Radio Tisdas Sessions a nechal je v klidu několik měsíců pracovat. Doma, ve svém, mezi svými. Ostatně velmi cennou přílohou alba je třicetiminutový autentický film režiséra Jessy Nottola: citlivě, v nahodilých detailech i zapadajícím sluncem zaranžovanými záběry dokumentuje fascinující neuspěchanost každodennosti pouštní oázy, z níž vitální album vyvěrá.

Film zprostředkovává také podivně magické okamžiky: Ibrahim Ag Alhabib (to je ten kudrnatý kytarista) se na noc utábořil s mladým klukem z nedaleké vesnice pod kopcem z kamenů, nakupených kdysi dávno prý Bohem. Pustili si z přehrávače Dylanovu skladbu Chimes of Freedom. Pak ji Ibrahim náhle zastavil a podíval se k obzoru. „Slyšel jsi to,“ obrátil se na kluka. Ticho. „Tam nahoře“. A ostré vytí znovu rozpáralo noc. Další se ozvěnou vrátilo z protilehlého údolí. Dva hlasy společně. „Šakal,“ povídá Ibrahim a šeptem dodá:“Mluví o nás.“ V jiném okamžiku se vám od chlapíka, který nikdy nebyl dál než za humny dostane upřímné, ale výstižné charakteristiky hudby Tinariwen: “Připomíná mě to hodně věcí, ale smutné to není“.

Dávných traumat války a gerillového partyzánštění zbavený cyklus epických skladeb představuje bezpochyby dosud nejuhrančivější, do tuarežských tradic nejhlouběji ponořenou nahrávku Tinariwen. Už žádná revoluce ani výzvy k boji. „Žal a úzkost jsou jako červi. Jako válka z mého mládí, které jsem v ní proplýtval,“ zpívá ve skladbě Regret Is Like A Worm ke skupině se během natáčení navracející legendární poet a kytarista Mohammed Ag Itlale aka Japonais.

Předešlé sociálně rozdrásané úvahy zvolna přešly v meditativní písničkářské básnictví: pouze zdánlivě nostalgické, protože ve výsledku radostné, nepřefiltrované a ve své jednoduchosti spirituální. Strohý, po krku se sápající kytarový doprovod, jemuž říkají assouf a míní tím zarmoucené, po domově si stýskající expresivní blues, nepotřebuje bicí soupravy, vystačí si s pouštním bubnem tebal, umělohmotnými kanystry a tleskáním nepostradatelných ženských sboristek. Rytmickou kostru sice drží baskytara, ale docela jiným způsobem, než na jaký jsme přivyklí z rocku.

Tinariwenské pouštní hraní doslova a do písmene obnovuje víru v očistnost bluesování jako prostředku dostat ze sebe všechny běsy, šrámy a pochybnosti, jestli má současná hudba vlastně ještě pořád smysl.

Kapela po letech trmácení z kontinentu na kontinent zní velmi šťastně, ale některé otázky zůstávají. V hymnické skladbě My Friends From All Over Africa se například Ibrahim ptá: „Mí přátelé z celé Afriky. Mám otázku trápící mou duši. Je revoluce jako strom, jehož větve rostou pouze když ho zaléváme?“.

Independente LTD

Jiří Moravčík