Preskočiť na obsah. | Na navigáciu

Osobné nástroje

Navigation

cesta: Titulná stránka / PROFILY / >Carl Ditters von Dittersdorf
This is UNI Plone Theme

>Carl Ditters von Dittersdorf

2.11.1739 (Viedeň) - 24.10.1799 (Červená Lhota)

Tento rakúsky skladateľ väčšinu svojho plodného života prežil na území Moravy a neskôr aj Čiech, často sa však zdržiaval aj vo Viedni. Pochovaný je v obci Deštná v južných Čechách, kde trávil svoje posledné roky života na zámku baróna Ignáca Stillfrieda v neďalekej Červenej Lhote, dlhé roky však žil a tvoril v Javorníku v Jeseníku na zámku Jánsky vrch u vratislavského kniežaťa, biskupa a slobodomurára Filipa Gottharda Schaffgotsha ktorý pre neho vymohol u pápeža titul rytiera zlatej ostrohy a u cisárovnej Márie Terézie povýšenie do šľachtického stavu s prívlastkom von Dittersdorf s vlastným erbom.
      Carl Ditters von Dittersdorf bol jedným z najvýznamnejších tvorcov viedenského singspielu. Svojimi singspielmi (dodnes sa hrá jeho Lekár a lekárnik) pripravil pôdu pre zrod nemeckej komickej opery. Komponoval však aj talianske opery, oratóriá (Esther, Isaak, Hiob), omše, kantáty, vyše 100 symfónií, koncerty pre rôzne nástroj (medzi inými aj koncerty pre kontrabas, ktoré sú často hrané, nakoľko sú jedni z mála koncertov pre tento nástroj ) a komorné skladby, v ktorých nadviazal na sloh mladšej mannheimskej generácie, ale prijímal podnety aj od J. Haydna. Najväčší úspech však zožal vo Viedni, kam v roku 1786 priniesol a predviedol svoje dodnes najčastejšie hrané dielo: cyklus 12-tich symfonických programových skladieb na motívy starorímskeho básnika Publia Ovidia Nasa: Metamorfózy.

      Narodil sa roku 1739 vo Viedni v rodine zámožného dvorného krajčíra. Po vystriedaní viacerých hudobných mecenášov na dlhšiu dobu pracoval ako kapelník u Filipa Gottharda Schaffgotsha kde založil veľmi kvalitný orchester a dlhé roky ho viedol. Po smrti svojho mecenáša však bol obvinený z korupcie a nútený odísť do služieb baróna Ignáca Stillfrieda na Červenej Lhote. 

DIELO :

  • Inštrumentálne koncerty
  • Koncert pre kontrabas č. 1 D-dur
  • Koncert pre kontrabas č. 2 E-dur I. Allegro Moderato 
  • Koncert pre violu
  • Koncert pre husle C-dur
  • 5 hobojových koncertov
  • Koncert pre milostný hoboj
  • Koncert pre harfu A-dur
  • Koncert pre čembalo A-dur

Symfonie

  • Carl Ditters von Dittersdorf zkomponoval asi 130 symfónií, z ktorých 30 vyšlo tlačou.
  • Sinfonia concertante pre housle violu, kontrabas a orchestr Es-Dur
  • Symfonie F-Dur
  • Symfonie d-Moll
  • Symfonie g-Moll
  • 12 symfonií podľa Ovidiových Metamorfóz (6 sa stratilo - nedávno sa však niekoľko z nich podarilo nájsť)
    Sinfonia No.4 in F Major : Androméde sauvée par Perseem (Androméda zachránená Perseom), I. Adagio non troppo  ~ P.P.Rubens : Rerseus a Androméda 

Komorná hudba

  • 6 sláčikových trií
  • 6 sláčikových kvartet
  • 12 sláčikových kvintet
  • 136 klavírnych skladieb
  • Duo pre violu a kontrabas Es-dur
  • Divertimento pre dvoje husle a violončello Es-dur
  • Divertimento pre husle, violu a violočcello D-dur

Opery

  • Arcifanfano, 1774
  • Doktor und Apotheker, 1786
  • Die Liebe im Narrenhause, 1787
  • Das rote Käppchen, 1788
  • Die Hochzeit des Figaro, 1789
  • Don Quixote der Zweyte, 1795
  • Gott Mars und der Hauptmann von Bärenzahn, 1795
  • Die lustigen Weiber von Windsor, 1796
  • Der Mädchenmarkt, 1797
  • Die Opera Buffa, 1798
  • Oratória
  • Isacco figura del Redentore
  • Davide penitente
  • La Liberatrice del Popolo Giudaico nella Persia, o sia l’Esther
  • Giob

Chrámová hudba

  • Missa in C major
  • Missa a 4 voices
  • Missa gratiosa in C major
  • Missa in D major
  • 12 ďalších omší
  • "Requiem" c-moll
  • 11 offertórií
  • Antiphóny se sborem, orchestrem a varhanami
  • 8 litánií
  • 12 ariae ex canticis Salomonis (Augusta, 1795)
  • 170 ďalších chrámových diel: arie, graduály, motetá atď.
  • Odkazy na iné web stránky :
  • Wikipedia.cz
  • Wikipedia.de
  • Wikipedia.it
  • All Music Guide
  • YouTube

 

Text z CD Carl Ditters von Dittersdorf : 6 Sinfonies Exprimante les Métamorphose d'Ovides (Oldřich Pulkert), Supraphon 11 0579-2 032 1 © 1988:

     Téměř přesnou polovinu svého života strávil Karl Ditters von Dittersdorf na území dnešní severní Moravy (Moravského Slezska), v prostředí a postavení, které mu dovolovalo žít ve velmi aktivním a intenzívním sepětí s hudbou i s dobovou měšťanskou společností, jejímž duchem se inspiroval, pro niž psal svá díla a v níž nacházel živnou půdu své umělecké i společenské seberealizace. Ačkoliv byl vychován v salónech a pro salóny dobové aristokracie a sám později získal šlechtický predikát, svým myšlením a postavením patřil již k tehdejší střední vrstvě, dobové měšťanské a úřednické společnosti. 
     Ditters byl však také Vídeňák. Nejen proto, že se ve Vídni narodil (2. listopadu 1739), ale hlavně proto, že kromě základního jazykového a hudebního vzdělání, které mu poskytl jeho poměrně zámožný otec, královský dvorní divadelní krejčí, získal pro budoucí život všechno potřebné, co mu mohla poskytnout jen tehdejší kultivovaná, aristokratická Vídeň. O jeho všestranné vzdělání, jazykové znalosti (latina, italština, francouzština), umělecký rozvoj, všeobecné znalosti a vytříbené vystupování v duchu požadavků a služebních nároků centralistické tereziánské Vídně, se postaral jeho první zaměstnavatel a mecenáš, císařský a královský polní maršálek, princ Josef Friedrich von Hildburghausen. Umělecky i společensky náročné a vysoce kultivované prostředí princova dvora, kde byl Ditters zaměstnán jako páže, bezprostřední kontakty s vynikajícími dobovými uměleckými osobnostmi i osobnostmi vídeňského veřejného života, a navíc í značné nároky na uplatnění individuálních schopností při nejrůznčjších příležitostech (tj. schopností jak uměleckých tak i organizačních), to byly velmi intenzívní podněty a okolnosti, které Dittersův talent a osobnost formovaly již od jeho dvanácti let. Tím brzy získal renomé výtečného houslisty, skladatele, vzdělaného hudebníka, společensky uhlazeného, vtipného a nápaditého společníka, a do budoucna navíc i přístup a možnost osobních kontaktů, dokonce s osobnostmi nejvyšších šlechtických a panovnických kruhů. 
     Poté co princ Hildburghausen odjíždí z Vídně, aby spravoval panství svého strýce v Duryňsku (Thůringen), propouští ze svých služeb Ditterse i další své hudebníky. Dittersovi obstarává místo ve vídeňském dvorním orchestru. To bylo našemu umělci 22 let. V orchestru zůstává něco přes rok a pak využívá nabídky svého učitele a staršího uměleckého přítele, Christopha Willibalda Glucka a doprovází ho na cestě do Itálie. Tato společná cesta se stává zároveň i určitým uměleckým a koncertním turné, při němž Ditters dosahuje velkých úspěchů jako houslový virtuós. Cenné italské umělecké zkušenosti a získané zahraniční renomé i neshoda o honorář s tehdejším intendaritem vídeňského dvorního divadla, hrabětem Šporkem, přivedly Ditterse v roce 1765 do služeb velkovaradínského biskupa, Adama Patačiče (Patachich), kde nastoupil po Michaelu Haydnovi funkci kapelníka. Zde spolupracoval a spřáteUl se mj. s některými českými hudebníky, které získal do kapely z Prahy. Úzké přátelské vztahy měl zejména s houslistou a skladatelem Václavem Pichlem. Ve Velkém Varadíně (Grosswardein - dnešní rumunské město Oradea) setrval do nuceného rozpuštění kapely biskupem a pak se po nedlouhé peripetii dostal shodou okolností do Opavy. Zde se seznámil s vratislavským knížetem - biskupem, hrabětem Filipem Gotthardem Schlaffgotschem. 
     Tento příslušník vysokého kléru neměl - mimochodem - ve svých kruzích příznivou pověst pro své světácké vystupování a zejména neskrývané členství v zednářské lóži, jejíž filozofické i politické principy zcela okázale vyznával. Ještě jako opat a kanovník se stal stoličním mistrem vratislavské lóže „U tří kostlivců” (Zu den drei Totengerippen) a v roce 1741 dokonce založil vlastní lóži „U tří kanónů” (Aux trois canons), jejímž členem byl i císař František I., manžel Marie Terezie. K tomu zdědil po své matce Anně Terezii Novohradské z Kolovrat a otci Antonínu hraběti Schlaffgotschovi, kteří patřili ve Vratislavi k předním hudebním mecenášům a aktivním pěstitelům hudby, stejně vášnivou zálibu a byl tomuto umění ochoten obětovat i významnou část svých příjmů, stejně jako využít pro ně veškeré působnosti svého vlivu a postavení. Biskupova velkorysost, se kterou Dittersovi nabídl vstup do svých služeb, našeho umělce samozřejmě upoutala, a to tím spíše, byla-li jeho existence momentálně zabezpečena dosti nejistě. Na druhé straně zase biskup dobře věděl, jakého hudebníka získává, jestliže mu nabídl plat hodný panovnické dvorní služby a k tomu i významné společenské pocty, z nichž první byl papežský diplom s titulem Rytíře Zlaté ostruhy (Cavaliere della Sperone d'ore) který pro Ditterse u papeže vyžádal hned několik měsíců po jeho nástupu. (Doklady k udělení diplomu jsou datovány dnem 8. února 1770.) Biskup Schlaffgotsch tedy hned zpočátku vystupoval vůči Dittersovi mimořádně velkoryse a jeho velkorysost neochabovala ani v průběhu příštích let, kdy Dittersovi přibývaly úřední tituly a s nimi i příslušná finanční a naturální apanáž. Již po třech letech služby mu biskup na císařovně Marii Terezii vymohl povýšení do šlechtického stavu s přídomkem „von Dittersdorf” a erbem, jenž představoval modře á zlatě šachované pole štítu s doprava kráčející bílou labutí a doprava hledící turnajovou přílbou s otevřeným hledím, ozdobenou zlatým klenotem (korunkou). Vystavení šlechtického diplomu je datováno dnem 5. června 1773. Poté, již jako šlechtic, mohl Ditters zastávat i další výnosnou funkci hejtmana v Jeseníku. Tato i další úřední funkce - jak poukazuje ve svém spise o Dittersovi javornický archivář Rudolf Zuber, zajistily našemu umělci přímo skvělou existenci a společenské postavení, o němž se ostatním, dnes mnohem slavnějším skladatelům té doby ani nesnilo. Pobíral 3 000 zlatých ročního platu, příslušné naturálie, na zámku měl k dispozici zdarma pětipokojový byt a stravu pro všechny příslušníky své početné rodmy a všechny předpoklady k vlastní umělecké a tvůrčí činnosti. Jednak to byla poměrně veliká osobní volnost a možnost pohybu, cestování a styku s nejvýznamnějšími dobovými hudebními centry na evropských šlechtických a panovnických dvorech spojená s možností uplatnění vlastních skladeb, jednak výborné hudební zázemí, které financoval biskup. V Javorníku Ditters vybudoval poměrně velmi dobrou zámeckou kapelu i operní soubor, jejichž zajištění dotoval kníže - biskup částkou 10 000 zlatých ročně. Pro srovnání uved'me, že Christoph Willibald Gluck pobíral jako dvorní kapelník ve Vídni ročně 2 000 zlatých a Wolfgang Amadeus Mozart s podřadným titulem „Kaiserlicher Kammermusicus in wirklichen Diensteri” pouhých 800 zlatých. Není tedy divu, že se Ditters v Javorníku i přes jeho odlehlost od Vídně zabydlel natrvalo a celkem snadno odolal například i císařské nabídce, aby převzal řízení vídeňské dvorní opery po kapelníku Johannu Florianu Gassmannovi. Ostatně s Vídní byl prakticky ve stálém styku, ve Vídni i dalších místech byla jeho díla s úspěchem provozována a Dittersdorfova javornická kapela i operní soubor byl také na poměrně vysoké umělecké a interpretační úrovni. Získal pro ně řadu velmi dobrých českých i německých hudebníků z Prahy i jiných míst, řadu hudebníků sám se svými uměleckými spolupracovníky vyškolil a jako zpěváci v opeře působili i někteří jeho přátelé z Varadína a v neposlední řadě byli do javornické umělecké aktivity zapojeni i členové Dittersovy rodiny, zejména sestra Johanna a manželka Nicolina, obě zpěvačky, a manželčin nevlastní otec, tenorista Renner. Kromě toho byl v biskupských službách jako tajemník a rádce pohotový básník, obratný politik, člen literární akademie v Sieně, jezuita Salvatore Ignatio Pinto. V něm našel Ditters i libretistu, především pro svá oratorní díla, a nadšeného organizátora javornických divadelních a hudebních vystoupení. 
     V těchto takřka idylických poměrech mohl Ditters rozvinout svou tvůrčí aktivitu do nebývalé šíře. Téměř 50 oper, asi 200 symfonií, oratoria, chrámová díla instrumentální koncerty, komorní i drobnější skladby, v celkovém počtu kolem 500 opusů, které převážnou většinou vznikly v Javorníku, jsou toho výmluvným dokladem. Přitom stačil plnit i své úřední povinnosti, vyplývající z následujícího výčtu jeho funkcí: V roce 1770 byl biskupem Schlaffgotschem jmenován vrchním lesním správcem pro všechny jeho statky v habsburské části Slezska. Byl členem biskupského dvora, v letech 1773-96 zastával funkci hejtmana, resp. vrchního v Jeseníku. V letech 1790-94 byl hejtmanem, resp. vrchním kollektorem a horním hejtmanem ve Zlatých Horách, dále přísedícím zemského práva, biskupským radou atd. Všechny tyto funkce plnil údajně rád a byl podle zmíněné studie Rudolfa Zubera „u poddaných jesenického panství pro svou shovívavost a vlídné vystupování velmi oblíben”. Ve vyšších kruzích pak byl zajisté plně respektován pro své úřední postavení, styky, umělecký věhlas a vytříbenost svého společenského chování. Nechyběla mu vysoká inteligence, vtip, ani všechny příznivé předpoklady k tvorbě a plnění vysokých úředních funkcí. Sám je výstižně charakterizuje ve svém rozhovoru s císařem Josefem II., citovaném ve vlastním životopise, kdy mu na jeho dotaz, zda k zastávaným úřadům má potřebnou způsobilost a kde získal takové vědomosti, Ditters odpovídá: „Jaká by to byla neodpustitelná ostuda, kdybych se já, který se tu ve Vídni narodil a zde také byl vychován, nenaučil ničemu jinému, než hrát na housle a komponovat:” 
     Poměrně idylická doba Dittersova javornického a jesenického působení trvala téměř 28 let. Ditters se zde plně zabydlel, postavil si v podzámčí honosný měšPanský dům a až na některá přerušení plynule ubíhajícího aktivního života, například dosahem válečného konfliktu o dědictví bavorské v letech 1778 až 79 až na Jesenicko, mohl se plně oddávat svému umění, tvorbě i veřejnému a společenskému životu. Ovšem od roku 1785, kdy se až k řešení vídeňského dvora dostala skutečnost, že kníže - biskup Schlaffgotsch žije v Javorníku nad své poměry, kdy byly biskupské statky podřízeny vnucené státní správě a biskupovy příjmy omezeny na pouhé 4 000 zlatých ročně, začaly již vznikat obtíže při udržování umělecké činnosti biskupského orchestru a operního souboru. Ditters se svými přáteli však přece jen našel určité řešení, které bylo na svou dobu dosti ojedinělé. Organizační a ekonomické zajištění orchestru a divadla převzal místní chudinský fond a s ním ve skutečnosti i javorničtí měšťané. Tím se javornické divadelní a hudební centrum přesunulo ze zámku do prostor střelnice místního střeleckého spolku. A třebaže biskup stále ještě přispíval alespoň menšími obnosy na existenci a činnost souborů, přece jen vlastní těžiště jejich umělecké působnosti bylo v rukou místní šlechtické, úřednické a měšPanské honorace. Z jejích kruhů se do značné míry rekrutovali i výkonní hudebníci a zpěvačky, takže původní zámecká kapela a operní soubor začaly dostávat charakter pozdějších měšPanských uměleckých spolků a besed. 
     Nový ředitel vnucené státní správy biskupského panství, baron Josef Kaschnitz však začal osobně vystupovat i proti Dittersovi. Jeho dosud privilegované postavení zrušil a trval na výhradním plnění úředních povinností. Jen vliv, případně osobní přímluva císaře Josefa 11., umožnily ještě Dittersovi podniknout několik soukromých uměleckých cest. Přesto i v nových, dosti nepříjemných poměrech stačil vytvořit své vrcholné dílo, operu Lékař a lékárník. Ditterse však začala také sužovat těžká dna a dluhy. Nakonec se zapletl do neregulérního prodeje pozemku, který výhodně koupil od biskupa, a s ohledem i na další intriky jeho odpůrců ztratil biskupovu důvěru a přízeň. Po biskupově smrti pak jeho nástupce Ditterse brzy penzionoval a přiznal mu nedůstojný důchod 500 zlatých ročně. Současně zrušil biskupskou kapelu. Dluhy, nemoc, nevýnosný rozprodej majetku a nakonec i ztráta přátel a tvůrčích podmínek, to všechno ztrpčovalo poslední léta Dittersova života natolik, že se s ]avorníkem v nejvyšší existenční tísni rozloučil a přijal i s rodinou pozvání barona Ignaze Stillfrieda k pobytu na zámku Červená Lhota v jižních Čechách. Zde svůj život dožil sice již velmi skromně, ale přece jen ještě v další tvůrčí práci. Zde také svému nejstaršími synovi nadiktoval svůj pozoruhodný životopis a vzpomínky, jež jsou dodnes důležitým a věrným obrazem Dittersovy doby a její společnosti. Zemřel těsně po jejich sepsání 24. října 1799 a je pochován na nedalekém hřbitově obce Deštná. Javorník a jeho prostředí však budou stále znamenat velkou a šťastnou éru Dittersova života. Vytvořil v ní svá nejzávažnější díla, jež se stala trvalou součástí pokladnice evropské klasické hudební tvorby a ve své době i jedním ze závažných podnětů jejího dalšího vývoje. Javorník a Ditters byly však jen dva vrcholy nerozdělitelného trojúhelníku, v němž třetím vrcholem, svým způsobem stejně závažným, byl i kníže - biskup Schlaffgotsch, Dittersův ochránce, mecenáš a „spiritus custos”, jeho inspirace, nadšenec, z jehož iniciativy, nadšení a podpory bylo v Javorníku 70. a 80. let 18. století vybudováno významné dobové umělecké hudební centrum. To se svým charakterem a aktivitou, přes své geografické ústraní, vyrovnávalo mnoha dnes známějším dobovým střediskům zámeckého a dvorního uměleckého dění, třeba v sídelních místech vládnoucí aristokracie. Javorník však navíc znamenal významný impuls rozvoji osobité hudební a hudebně divadelní kultury, jíž se začal ujímat střední měšt'anský stav. Tuto éru i obě osobnosti, které se o tento impuls zasloužily, nám dodnes alespoň v náznaku připomíná památník, stojící na okraji města, téměř naproti domu jehož vlastníkem byl kdysi Ditters z Dittersdorfu. Z jeho bohužel do současné doby nerenovovaného nápisu vyplývá nejen to, co hlásá, ale i velikost vzájemného přátelství a úcty dvou velkých osobností jejichž činy a odkaz zapsaly trvale i místo svého působení městečko Javorník, do dějin evropské klasické hudební kultury.

Nápis na památníku zní:
Philipp Gotthard Prina Episc. A° MDCCGXVl in arce Ioannisb. residens, hanc coloniam fovit, auxit, promovit, firmavit // cuius in memoriam propraeses inst. provinc. Carolus Ditters de Dittersdorf hoc monumentum posuit MDCCXCIII. 
(Tuto osadu budoval, pomáhal jí, rozšiřoval a upevňoval Philipp Gotthard Kníže biskup od roku 1766 sídlíct na zámku Jánský Vrch. V upomínku na něj postavil tento památník úřední správce oblasti Karl Dltters z Dittersdorfu roku 1793.)