Preskočiť na obsah. | Na navigáciu

Osobné nástroje

Navigation

cesta: Titulná stránka / PROGRAMY / >klubové / 2016 / 6.3.2016
This is UNI Plone Theme

6.3.2016

GabrielKo : Joe Bonamassa / Live at Radio City Music Hall 2015 (Blu-Ray)
Kedy 06. 03. 2016
od 19:00 do 22:00
Kde Klub
Vstupné za členské
Autor

Prevzaté z elektronického hudobného časopisu CROSSROADS č.8 ,únor 2012. Autor textu : Ilja Kučera ml.

BONAMASSA čili zázrak jménem JOE

mozartovsky působí první kapitoly životopisu jednoho ze současných nejvýraznějších a nejoblíbenějších bluesrockových kytaristů Joea Bonamassy. Příběh zázračného dítěte, jehož muzikantský talent zazáří už v pouhopouhých čtyřech letech, tedy ve věku, kdy se většina jeho vrstevníků nebo vrstevnic ještě ujišťuje, do kteréže ruky patří vidlička a do které nůž. Už tehdy obdivuhodný Joe třímá v dětských ručkách malou kytaru, fascinuje své okolí, aby o pouhých pár let později, tedy ve věku, kdy většina jeho vrstevníků a vrstevnic zápolí s velkou násobilkou, sklízel první vavříny na koncertních jevištích, a pak první kapela, první desky, světová turné…

Teď, těsně před svou pětatřicítkou je už Joe Bonamassa pojmem. Po právu a spravedlivě pojmem mimořádného, nesmírně talentovaného a houževnatého muzikanta, který našel svou platformu na pomezí blues, hardrocku s trochou country a popu, a který objevil své místo v první řadě nových propagátorů, věrozvěstů a popularizátorů syrové, poctivé a skutečné bluesrockové muziky. Takový je Joe Bonamassa na svých albech, takový je coby člen allstars bandu Black Country Communion, takový je při bezpočtu hostování na deskách vesměs starších muzikantských kolegů od Joe Lynn Turnera přes Waltera Trouta, Dona Aireiho po Leslieho Westa a další. Takový je i jako mluvčí vzdělávacího programu Blues In The Schools a takový bude nesporně i na svém dalším pražském koncertě, který ho zavede 28. února do Tesla Areny.

Malý kluk a velké blues

Jistě nelze tvrdit, že kluk, který přijde na svět uprostřed lesů v hájovně, se zákonitě stane myslivcem, nebo chlapec, který spatří světlo světa ve vechtrovně či na hradle bude v každém případě železničář. V případě Joea Bonamassy se ale něco podobného stalo. Narodil se 8. května 1977 ve městě Utica ve státě New York, doslova obklopen kytarami. Jeho otec Lem totiž v té době vlastnil obchod s těmito nástroji, a tak malý Joe už jako čtyřletý obdržel kytarku Chiquita s krátkou menzurou a hrou udivoval své bližní a rodinné příslušníky. Už někdy v té době zavadil o jeho dětský sluch elektrický bluesman Stevie Ray Vaughan, který se do budoucna stane jeho důležitým vzorem.

 Podstatný krok ovšem učinil Joe ve svých jedenácti letech, kdy se na šest měsíců stal žákem countryového virtuóza Dannyho Gattona, který ho zasvěcoval do tajů hry americké countrymusic, což je vklad důležitý a hmatatelný v Bonamassově kytarovém rukopisu dodnes. Nezůstalo ovšem jen u strohé výuky. Joe vystupoval s Gattonovou kapelou pokaždé, když koncertovala v New Yorku, a tak se mu už jako dvanáctiletému dostalo cti předskakovat na koncertě B.B. Kinga.

A strmá cesta malého kluka do velkého světa blues pokračovala dál. Jako čtrnáctiletý se při své cestě na západ Joe seznámil s Berry Oakleyem juniorem, synem basisty jižanské legendy Allman Brothers Band. Do party přibrali syna Milese Davise Erina a potomka dalšího slavného tatínka Waylona, syna Robbyho Kriegera z někdejších The Doors. V té chvíli byla na světě kapela. Kapela sice prominentní, ale plnohodnotná, která dostala název Bloodline. V roce 1994 vypustili do světa eponymní album. Deska vás už na první poslech překvapí svou vyzrálostí. Je to suverénní, sebejisté a s přehledem natočené album, jinými slovy, album dospělé. I Bonamassova kytara je na něm už naprosto suverénní a vyzrálá. Ačkoliv se deska netváří nijak progresivně a její kořeny tkví v hardrocku 70. let, nejedná se o žádné retro, ale o album skutečně svěží. Nakonec, vzešly z něho i dva hitparádově úspěšné kousky Stone Cold Hearted a Dixie Peach. Už v té době začal Joe Banamassa pokládat základ své rozsáhlé kytarové sbírce. Ta v současnosti čítá okolo 150 nástrojů.  Že nejde o pouhou sběratelskou vášeň lze dokumentovat třeba na příkladu šestého Bonamassova sólového alba You & Me. Tady pro natočení jedenácti skladeb využil dvaadvacet rozličných kytar a pět zesilovačů. Na koncertech je o poznání skromnější a zpravidla s sebou přiváží „jen“ pět až osm různých nástrojů, které střídá dle nálady a charakteru písně.

Zrodila se osobnost

Podhoubí Bonamassova hráčského, pěveckého a skladatelského projevu je nutné pochopitelně hledat nejprve ve vlivech, vzorech, muzikantských inspiracích a inspirátorech. V rozhovoru pro časopis Guitarist Joe Bonamassa uvedl tři alba, která ho nejvíce ovlivnila. Patří sem John Mayall & The Bluesbreakers with Eric Clapton (The Beano album), Irish Tour Roryho Gallaghera a deska Cream Goodbye. Vzory a vlivy se pochopitelně promítají do volby skladeb, které si Joe Bonamassa vybírá pro své coververze. K těm patří třeba Gallagherova Cradle Rock či Claptonova Steppin´ Out (coververze Jamese Brackena). Bonamassa je pochopitelně inspirován i jinými umělci. Naprosto evidentní je Stevie Ray Vaughan, B. B. King, Robert Johnson či Jimmy Page.

Svůj sólový albový debut vyslal Joe Bonamassa do světa v roce 2000 pod názvem A New Day Yesterday v produkci Toma Dowda. Krom jiného přinesla deska jeden takřka neodmyslitelný titul do Bonamassových koncertních playlistů příštích let, Miss You, Hate You. Album otevírá nekompromisní hardrocková Cradle Rock a je zpola složené z osobitých předělávek převzatých skladeb. To platí i o syrové coververzi titulní A New Day Yesterday, původně z repertoáru Jethro Tull. Na následné turné vyrazili s kytaristou bubeník Kenny Kramme a basista Eric Czar. Po návratu z turné se v roce 2002 Joe Bonamassa se svými spoluhráči uzavřel opět ve studiu a s producentem Clifem Magnessem, který spolupracoval třeba s Avril Lavigne, stvořili druhé studiové album nazvané So It‘s Like That. Deska vystoupila na špičku bluesového žebříčku Billboardu, kde se, jak potvrdí alba následující, Joeovi Bonamassovi docela zalíbilo. Spíš než od pravověrných bluesových kořenů se písničky téhle desky odrážejí od přímočarého hard rocku či folkrocku, možná poprocku.

Rozhodně se jedná o album s hitovými ambicemi, o desku plnou nosných nápadů a vzdušných chytlavých písní. Pravda je, že na počátku nového tisíciletí nenechal pracovitý Joe Bonamassa své fanoušky dlouho zahálet a už o rok později, tedy 2003 zaměstnal jejich uši novým albem, tentokrát pod výmluvným názvem Blues Deluxe. Album produkoval Bob Held, vyšlo 26. srpna 2003 a v bluesovém žebříčku amerického Billboardu vystoupilo na 8. místo. Album tentokrát zachovává naprostou věrnost svému názvu a na rozdíl od předcházející desky se jedná o kolekci čistokrevně bluesovou, Z dvanácti písní tu je osm coververzí bluesových klasiků jako B.B. King, John Lee Hooker, Buddy Guy, Robert Johnson a další. Bluesové dvanáctky tu znějí v různých podobách a aranžmá, akustičtějších, električtějších, rychlejších, pomalejších, ale v podstatě ve všech případech pravověrných. Bonamassa tímto titulem prostě potvrdil, jak silné jsou jeho kořeny a jak dovedně a obratně s nimi umí pracovat.

Opět po pouhopouhé roční pauze, tedy v roce 2004 vychází další ze sólových studiových alb Joea Bonamassy Had To Cry Today. Svou atmosférou, náplní i pojetím, jakoby byla kompromisem v dobrém slova smyslu dvou alb předchozích.

Hudební workoholik

Po vydání alba se pochopitelně Joe Bonamassa a jeho parťáci opět rozjíždějí na koncertní turné a nové studiové album vznikne až v roce 2006 pod názvem You & Me. Název alba byl odvozen z názvu písně Django Reinhardta z roku 1942 Vous at Moi. Deska se opět bezpečně usadila na špičce bluesového žebříčku amerického Billboardu. Party bicích jsou tu dílem Jasona Bonhama a mistrnou harmoniku v písni Your Funeral and My Trial natočil LD Miller. Basy se ujal Carmine Dohas. Na následné turné k tomuto albu vyjel s Joe Bonamassou basista Johnyho Wintera Mark Epstein a bubeník Bogie Bowle, zakládající člen kapely Bonamassova generačního souputníka Kennyho Waynea Shepherda. V srpnu roku 2007 vychází pod názvem Sloe Gin další studiové album a současně další hitparádová jednička v Billboard Blues Chart, příjemná rocková deska se opět opírá dílem o původní a dílem o převzatý materiál, kde k obzvlášť působivým patří coververze písně Bad Company Seagull. Devátého října 2008 předvedl Joe Bonamassa svou první live show jako rozhlasový DJ na britské stanice Planet Rock. Zahrál tracky od B.B.Kinga, Muddyho Waterse, Roryho Gallaghera a Erika Claptona. Současně anoncoval svůj londýnský koncert 4. května 2009 v Royal Albert Hall. Lístky byly vyprodány za necelý týden, což kytarista v tisku označil za završení dvacetileté práce.

V témže roce, tedy roce 2009, obohatil Bonamassa svou diskografii dalším zápisem, albem nazvaným The Ballad Of John Henry. Krom jiných lze na albu najít i rozvernou předělávku písně Toma Waitse Jockey Full of Bourbon. Hned následující rok 2010 byl opět bohatý na události.

Pod názvem Black Rock vyšlo další studiové album. Podle dobré tradice se zase stalo jedničkou bluesového žebříčku amerického Billboardu. Na desce, na níž převažují převzaté skladby, si tentokrát zahostoval B.B.King. Další atraktivní host se k Bonamassovi připojil na koncertě v londýnské Hammersmith Apollo, byl jím frontman Jethro Tull Ian Anderson, který si s kapelou zahrál A New Day Yesterday a klasický Locomotive Breath. Na konci roku 2010 oznámil svůj odchod Bogie Bowles, kterého nahradil koncertní bubeník Tal Bergman. Jako by si hudební workoholik Bonamassa připadal málo vytížený, stal se v témže roce ještě členem mimořádně disponovaného allstars bandu Black Country Communion. Spolu s ním kapelu vytvořili bubeník Jason Bonham, někdejší člen Dream Theater, klávesista Derek Sherinian, a živoucí legenda rocku, zpívající basista Glenn Hughes. To ale nezabránilo Bonamassovi, aby hned zjara následujícího roku nevyjelo do světa jeho další sólové album Dust Bowl. Sloveso „nevyjelo“ je v tomto případě skutečně na místě, protože pestré a stylově členité album s hosty jako John Hiatt nebo Glenn Hughes tu otevírá vtipné imitování rozjíždějící se lokomotivy ve skladbě Slow Train. Jen o pár týdnů později se v roce 2011 objevilo na trhu jednak společné Bonamassovo album se zpěvačkou Beth Hart Don´t Explain (viz rubrika Groove Corner v minulém čísle Crossroads) i albová dvojka Black Country Communion. Tu přijela kapela podpořit v červenci téhož roku do lijákem zmáčeného amfiteátru v Lokti, což byla prozatím poslední koncertní návštěva zázračného Joea v české kotlině. Ta další proběhne 28. února v Praze a bude pod střechou.

Joe Bonamassa živě

Stejně neúnavný jako v natáčení studiových desek je Joe Bonamassa ve své koncertní činnosti. Jeho život představuje v podstatě permanentní turné. Velmi bohatá je tudíž i diskografie jeho živých nahrávek, přesněji řečeno, živých nahrávek a DVD. V současné době vypadá následovně Live at The Cabooze (2002), A New Day Yesterday: Live (2005), Live at Rockpalast (2005), Live at Rockpalast (DVD 2006), Live From Nowhere in Particular (2008), Live From The Royal Albert Hall (2008), Live From The Royal Albert Hall (DVD 2010).



« Október 2020 »
Október
PoUtStŠtPiaSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031