31.5.2013 Muzsikás

MUZSIKÁS 1 : Petr Dorůžka : UNI 6/2009

Maďarsko patřilo – hned po Jugoslávii – k relativně liberálním zemím bývalého sovětského bloku. Zatímco v bělehradských či záhřebských knihkupectvích jste mohli koupit u nás zcela ilegální knížky od Alexandra Solžnicyna a George Orwella, v Maďarsku vznikl protipól sterilních, ale ideologicky protežovaných folklorních ansámblů. Tento spontánní návrat ke kořenům získal jméno táncház (čti: tánc-ház) podle označení pro venkovské tančírny. Zatímco maďarské autority toto neoficiální hnutí opatrně tolerovaly, v Rumunsku, kam maďarští hudebníci odjížděli lidovou hudbu studovat, byly podmínky mnohem tvrdší. Režim diktátora Ceaușeska používal obstrukční zákony, šikanu na hranicích i policejní teror vůči místním hudebníkům, kteří s maďarskými hosty navazovali kontakt. K veteránům tohoto hnutí patří Muzsikás, skupina, pro kterou bychom v jiných východoevropských zemích jen obtížně hledali paralelu. Za svůj přínos získala loni na podzim výroční cenu mezinárodního hudebního veletrhu Womex, a letos 27. června vystoupí v Praze na Štvanici na festivalu Respect. Hnutí táncház i vznik Muszikáse jsou tématem další části rozhovoru s producentem Joe Boydem, který alba skupiny uvedl před 20 lety na světový trh.

PÍSEŇ O NEZVANÉM HOSTU

Čím se vlastně lišila folklorní scéna v Maďarsku od jiných východoevropských totalit?
Samozřejmě, i v Maďarsku měli modelový státní soubor, který byl vzorem pro další ansámbly, regionální, městské, podnikové. Ale po krvavě potlačené ,kontrarevoluci‘ nastaly v Maďarsku volnější poměry než jinde, a koncem 60. let dospěl jeden z těch menších oficiálních souborů, sponzorovaný tuším továrnou na laky, k radikálnímu nápadu. Jmenoval se Bartók ansámbl a jeho členové, místo aby tančili podle nějaké akademicky vymyšlené choreografie, se učili tance ve vesnicích, studovali tedy jak lidé doopravdy tancují. Když to zaregistrovali zástupci toho státního megaansámblu, komentovali to velmi přezíravě, že to je neprofesionální a vulgární. Ale publiku se to naopak líbilo, a pak někdy kolem roku 1970 ten nonkonformní ansámbl přišel s návrhem na společné vystoupení, aby samo publikum ukázalo, kdo má větší ohlas. Bartók ansámbl to vyhrál s velkou převahou, kdežto státní soubor byl naopak vypískán. Všichni se chtěli naučit tancovat vesnickým stylem. Na konci koncertu účinkující z Bartók ansámblu ohlásili: setkáme se opět za týden, ale přijďte o něco dříve, v půl sedmé. Nejdříve si dáme taneční lekci, a pak bude představení. To byl počátek hnutí táncház, tedy „taneční sál“, což v tom původním kontextu byla obvykle nějaká venkovská stodola. A právě z tohoto trendu se zrodila skupina Muzsikás. Daniel Hamár, basista skupiny, hrál nejprve ve školním orchestru klasiku, a o lidové hudbě měl velmi špatné mínění, režim mu ji naprosto zošklivil. Ale dobrovolně se přihlásil do jedné folklorní skupiny, protože to byla jedna z mála možností, jak se dostat do ciziny, na mezinárodní mládežnické festivaly, které třeba v Itálii často organizovala komunistická strana. Danielova skupina dostala pozvání na festival do Taorminy na Sicílii, a Daniel tam viděl folklorní skupinu z Argentiny. Ti nehráli tango, ale venkovské tance, jejich projev byl na rozdíl od těch východoevropských skupin naprosto živelný, spontánní a sexy. To změnilo totálně jeho život. Když se pak dozvěděl o Bartók ansám blu, začal s nimi hrát. A tam se setkal s dalšími členy Muzsikáse.

A jak jste se s nimi poprvé setkal vy?
Přes Mártu Sebestyén, kterou jsem viděl nejprve v Anglii s nějakou mezinárodní kapelou, ale vedle toho také zpívala s maďarskými skupinami, Muzsikás a Vujicsis. A ta mě pozvala na jejich společný koncert v Maďarsku. Obě kapely byly vynikající. Tehdy jsem vedl dnes už neexistující značku Hannibal, u níž jsem vydal Mártu Sebestyén, Ivo Papasova, Trio Bulgarka, Vujicsis, i několik alb Muzsikáse.

Ta jejich alba jste i produkoval?
Ne, nejprve jsem vydával alba, která vyšla v Maďarsku u Hungarotonu a já jsem si na ně koupil licence – první tituly byly Prisoner’s Song, které společně natočil Muzsikás a Márta Sebestyén a samostatné album Márty. Licenci na další album, Blues from Transylvania, jsem koupil roku 1990 po pádu Berlínské zdi už přímo od Muzsikáse. Náš největší úspěch byl, a tady si dovolím nárokovat svůj vlastní vklad, když jsme se chystali natáčet další album. Já jim pomáhal organizovat koncerty, úzce jsme spolupracovali, a tehdy jsem ji radil: Podívejte se, nemůžete hodit na trh jen další řadovou nahrávku Muzsikáse, za tím albem musí být nějaká myšlenka. Téma. Koncept. Šli jsme společně na oběd, a Daniel se v jedné chvíli zmínil, že na svých cestách do Transylvánie narazili na romské hudebníky, kteří kdysi vystupovali společně s židovskými muzikanty. Odpověděl jsem, že tohle je to pravé, do toho půjdeme, a tak vzniklo album Máramaros, The Lost Jewish Music of Transylvania, a to se ze všech těch mých alb s Muzsikásem prodávalo nejlépe. Domluvili jsme se na konceptu, oni si to vyprodukovali sami. Ta kapela byla hudebně soběstačná, dokázali natáčet kvalitní nahrávky bez nějaké producentské asistence zvenčí. Pracovali s dobrým zvukařem a v dobrém studiu. Jednou jsem se tam za nimi šel podívat, a jen jsme změnili pořadí skladeb a vyvážení nástrojů, jinak jsem nezasahoval.

Jaké to bylo vidět tehdy Muzsikás v jejich domovském prostředí? Celé to hnutí mělo přece trochu spikleneckou atmosféru.
Vzpomínám si na jeden krásný okamžik, mohlo to být v roce 1987, byl jsem v Budapešti, potkal jsem tam maďarskou dívku, byla taky zpěvačka, a šli jsme na koncert Muzsikáse, který byl v malinkém divadélku na univerzitě na druhém břehu řeky. Byla to fantastická show s tancem. V té první části byl moderní tanec což se mi většinou nelíbí, ale tohle bylo ohromné, s doprovodem maďarské jazzové kapely, bylo to hodně osobité, zvláštní a dobré. Ve druhé půlce titíž tanečníci, kteří předtím experimentovali, přišli na podium oblečení jako sedláci, tančili jak na venkovské svatbě a Muzsikás k tomu hrál. Bylo to opět nádherné, a pak přišlo finále. Když ta píseň začala, moje společnice sebou trhla, evidentně ji to zaskočilo, a pošeptala mi o čem ta píseň je. „Jmenuje se Eddig Vendég, Nezvaný host: vypil jsi všechno víno, rozbil jsi talíře, dámám jsi pošlapal šaty, zničil jsi večírek, opil ses a teď odmítáš odejít. Barmane – vyhoďte ho.“

To byla lidová píseň?
Ano – o typické situaci v baru, která by se mohla přihodit kdekoli. Ale to, že ji zpívali jako vyvrcholení, přišlo všem velmi odvážné. Ocenili to, ale také trochu čekali, že odvaha hudebníků bude potrestána, protože ten nezvaný host, sovětská armáda, odešel z Maďarska i dalších zemí Východní Evropy až o několik let později.

Myslíte tedy, že v hledišti mohl být někdo od tajné policie?
Dříve možná, ale v té době už asi ne, začínala perestrojka.

Daleko větší riziko bylo tedy jezdit do Transylvánie sbírat ty písně?
To byla velmi choulostivá věc. Transylvánie je zcela legitimní kolébkou maďarské lidové hudby, což ale v éře totality představovalo podvratnou myšlenku. Až do první světové války byla Transylvánie součástí velkého Uherska, ale roku 1920 připadla Rumunsku. Ten masový návrat maďarských hudebníků k transylvánským hudebním kořenům mohl iniciovat nacionalistické myšlenky, a nic takového přece v komunistické zemi nemůže existovat. I Československo by se mohlo cítit dotčeno, kdyby Maďaři sbírali a oslavovali hudbu maďarských menšin na jižním Slovensku.

TRANSYLVÁNKSÁ KULTURNÍ TURISTIKA ZA DIKTÁTORA CEAUŞESKA
Zatímo členové Muzsikáse patřili k první generaci hnutí táncház, zpěvačka Irén Lovász se na svoji první expedici do Transylvánie vydala až v následující dekádě, roku 1980, ve svých dvaceti letech. Do jaké míry se takové výpravy otiskly do jejího zpěvu, vysvětluje moravský hudebník Jiří Plocek, s jehož skupinou Teagrass zpěvačka vydala roku 2000 album Wide Is The Danube: „Na těch jejích cestách se jí podařilo proniknout do míst, kde je lokální hudební kultura na stejném vývoji, jako byla u nás před sto lety, kde si lidé zpívají při práci či při rodinných příležitostech.“ Irén Lovász tehdy vystupovala s Teagrassem na festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm, kde mi poskytla rozhovor, z nějž pochází následující úryvek.

Mělo hnutí táncház politický podtext?
Vyjadřovalo odpor proti tomu sovětskému typu globalizace, kdy stát řídil veškerý folklor a vytvářel gigantické ansámbly. Spontánní zájem o lidovou hudbu – to byl úplně opačný přístup.

A co se dochovalo z té spontánní vlny dodnes?
V těch počátcích jsem byla ještě školačka a ta první generace na mě zanechala velký vliv. Byla to specifická kapitola naší kulturní historie. Teď už má celé to hnutí svoje instituce a kluby. Z těch, kdo dříve jezdili do terénu, jsou dnes učitelé v hudebních školách.

V Transylvánii sbíral lidové melodie už Béla Bartók, který se tam dokonce narodil. Kam nejdál za maďarskými menšinami jste se dostala vy?
Až do té nejvzdálenější, do rumunské části Moldávie ve východní části Karpat, kde žijí Maďaři zvaní csángó a odkud pocházejí ty nejstarší hudební formy. Později jsem začala jezdit na Slovensko k Nitře, kde sbíral lidové písně Zoltán Kodály. Našla jsem tam dokonce příbuzné zpěváků, kteří Kodályho pamatovali. Ale Moldávie byla mojí první inspirací. Jsem z venkovské rodiny, bydleli jsme u východní hranice Maďarska s Rumunskem, a když mi bylo šestnáct, objevila jsem právě lidové zpěvníčky z Moldávie.

Nebyly ty vaše cesty do totalitního Rumunska trochu nebezpečné?
Moje první cesta do Transylvánie vůbec nebyla jednoduchá. Tehdy tam vládl Ceaușescu, maďarské menšiny byly pod silným nacionalistickým útlakem a lidé přijíždějící z Maďarska byli apriori podezřelí. Ale tu hudbu přece nelze studovat na dálku ze zpěvníků, musíte jít do té vesnice a navázat osobní kontakt.

Jak takové navazování kontaktů probíhá?
Když tam zaklepete na dveře, to už samo o sobě znamená, že přerušíte denní běh věcí. Hodně pomáhá, když nepostupujete jako žurnalista, který tam přichází načerpat informace, podstrčí místní babičce mikrofon před ústa a požádá ji, aby mu něco zazpívala. Já se vždycky snažila do toho jejich životního kontextu hladce zapadnout, prožívat s těmi lidmi jejich celodenní rozvrh, přitom je poznávat a objevovat jejich kulturu. Někdy to trvalo dny, někdy týdny – hlídala jsem jim děti, starala se o zahrádku.

Jak ty výjezdy probíhaly ve skutečnosti? Musela jste to nějak kamufl ovat před tajnou policií?
Hlavní problém byl v tom, že člověk nechtěl dostat do problémů místní lidi. Já jsem neměla strach z toho, že mi vytáhnou film z foťáku anebo mě vysadí z vlaku a předvedou na policejní stanici, protože jsem věděla, že nakonec mě budou muset stejně pustit domů. Bála jsem se ale, že způsobím opletačky místním, že si je tajná policie zavolá k výslechu a bude je vydírat. Abych je chránila, tak jsem často bydlela v hotelu. Moje cesta do Moldávie byla dobře připravená – teď už vám to mohu všechno prozradit. Šla jsem do poutního kostela, který byl katolický, z čehož logicky vyplývalo, že tam chodili Maďaři, protože Rumuni jsou pravoslavní. Tam jsem se seznámila se svými vesničany a požádala jsem je, aby mě vzali mezi sebe, a oni si mě pak předávali z ruky do ruky.

MUZSIKÁS 2 : Petr Dorůžka : UNI 7/2009

„Márta Sebestyén mě vzala koncem 70. let na svatbu do Transylvánie,“ píše Simon Broughton v maďarské kapitole hudební encyklopedie Rough Guide to World Music. „Vlakem jsme jeli přes noc, pak několika autobusy a nakonec jsme se doplahočili do vesničky v Karpatech. Spousta bahna, slivovice i divoké hudby hrané na otlučené nástroje.

Velmi vzrušující, zvláště proto, že jsme ilegálně bydleli u venkovanů v soukromí a obávali se Ceaușescovy policie Securitas. Vesničky v rumunské Transylvánii s maďarským i romským obyvatelstvem se pro muzikanty z Maďarska staly podobným zdrojem inspirace jako u nás Horňácko. S tím rozdílem, že cestovat tam vyžadovalo mnohem víc odvahy. Daniel Hamár, basista skupiny Muzsikás, patřil k první generaci hráčů, kteří se do Rumunska jezdili učit od venkovských hudebních mistrů.

U čeho jste vlastně jako hudebník začal?
Bylo mi 21 let, hrál jsem v orchestru klasiku na kontrabas, a v životě jsem neslyšel skutečnou maďarskou lidovou hudbu. V budapešťských restauracích sice hrály stovky romských muzikantů, ale jejich hudba neměla nic společného s tradiční hudbou. Musíme rozlišovat mezi komponovanou romantickou hudbou inspirovanou folklorem, a autentickou lidovou hudbou.

A navíc, ta hudební tradice přežívá spíš mezi maďarskými menšinami za hranicemi Maďarska, nežli v Panonské nížině na maďarském území.
Ano, je to způsobené tím, že právě v těch odlehlých lokalitách přetrval venkovský způsob života mnohem déle. V horském terénu je to z vesnice do města daleko. Druhý faktor je, že po první světové válce připadla velká část historického maďarského území jiným zemím, v nichž se někdy totalita spojovala s nacionalismem. Ofi ciální politikou Rumunska bylo proměnit všechny obyvatele v Rumuny, vymazat lokální a zvláště maďarskou kulturu. Jedna z cest jak čelit tomuto útlaku bylo identifi kovat se s kořeny a hudbou. A ta byla úplně jiná než co hrály cikánské kapely z budapešťských kaváren. I když technicky to byli zdatní hráči, nehráli to, co mě zajímalo. Hráli pro městské lidi, kteří mají úplně jiné zájmy než lidé z vesnice. Ti vyžadují hudbu, při které mohou tančit tak, jak jsou oni zvyklí, i když i tam ji hrály cikánské kapely.

KRÁTKÝ SMYČEC A RYCHLÉ POHYBY

Proč jste vlastně poprvé vycestoval do Transylvánie?
Tamní hudbu jsem znal z nahrávek, a dlouho jsem nemohl přijít na to, jak dokážou z basy dostat tak silné zvuky. Jak to dělají? Abych to zjistil, musel jsem se tedy vydat do Transylvánie. Sledoval jsem, jak hrají na svatbě, a příští ráno jsem navštívil místního basistu, abych se naučil rytmy. Tehdy jsem zjistil, že musím zapomenout všechno, co jsem se jako klasicky vzdělaný hráč naučil, a musím začít znovu od začátku.

V čem je tedy ten hlavní trik?
Jde o to, že muzikanti z vesnice mají úplně jiné priority než hráči klasiky. Ta základní věc společná všem lidovým hráčům je, jak zahrát účinné a hlasité tóny tak, aby to člověka po čtvrt hodině nevyčerpalo. Hráč na svatbě musí vydržet třeba 20 hodin v jednom tahu. Mnohé zvuky či techniky používané v lidové hudbě jsou v klasice považovány za ošklivé a proto zakázané. Ale v lidové hudbě mají velmi účinnou rytmickou roli. Krátký smyčec, struny ze střev a ne z kovu, hodně kalafuny a rychlé pohyby, které na první pohled vypadají jednoduše, ale když jsem se je učil, zjistil jsem, že jsou docela komplikované a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se je naučil. Okamžitě jsem se do transylvánské hudby zamiloval. Byla tak silná, šla přímo do srdce, bylo to stejné, jako když jsem jako dítě slyšel poprvé Beatles. Došlo mi, že tohle je přece úplně jiná hudba než co se hraje v kavárnách.

Kde k téhle iniciaci došlo?

Ve vesnici Szék/Sic, která leží uprostřed Transylvánie, v regionu Mezöség/ Câmpia Transilvaniei, severně od Koloszváru/ Cluje. Žijí tam jak Maďaři tak i Rumuni, proto uvádím maďarská i rumunská jména. A navíc tam jsou i Romové. Ty tři kultury vytvářejí bohaté hudební spektrum. Hudba té oblasti byla objevena relativně pozdě, Bartók ani Kodály se jí věnovali jen málo, báli se, že tamní hudba je až příliš promíchaná a že tam nenajdou čisté maďarské kořeny.

MASOVÁ VRAŽDA KULTURY

Neměli jste problémy s policií, Ceaușescovou diktaturou?
Když jsem tam jel poprvé, žádné problémy ještě neexistovaly. Ale pak útlak rok od roku stoupal. Při mé další cestě v roce 1974 nesměli cizinci bydlet v soukromí, takže když jsem přišel do nějaké opuštěné vesnice, musel jsem se ubytovat v hotelu, který byl velmi daleko, ale v praxi to stejně fungovalo tak, že jsem spal ve dne, a v noci jsem chodil na svatební oslavy. Každopádně, největší problém měli místní, dost často je policie zbila, a také bylo riskantní přes hranice převážet magnetofony a nahrávky.

Skoro jako kdyby tam vládl Taliban?
Skutečně to byla hrůza. Několik let poté přituhlo ještě víc. Ceaușescu usiloval o vylidnění vesnic, všichni z venkova měli být přesunuti do paneláků do měst. Masová vražda kultury, která byla naopak pro Rumunsko tím největším bohatstvím.

Dalo se proti téhle zvůli nějak protestovat?
Když jsme byli na turné v Anglii, BBC mě požádala o interview, a já jsem se této kauze samozřejmě věnoval. Podrobně jsem mluvil o Ceaușeskově politice, apeloval jsem na veřejnost, že proti tomu se něco musí dělat. Mělo to odezvu, britská diplomacie skutečně vyvinula aktivitu. Vůči neústupným diktaturám bývají ale takové akce spíš kontraproduktivní. Rumunská vláda zareagovala velmi podrážděně, a když jsme pak hráli v Norimberku na festivalu Bardentreffen, mohlo to být tak 1982 či o rok později, přišel za mnou jakýsi muž v civilu. Byl to příslušník rumunské tajné policie a dal mi dobře míněnou radu, abych do Rumunska už nejezdil. Poslechl jsem ho, a do Rumunska jsem se vydal až po Ceaușeskově krvavém pádu, na přelomu let 1989/90, za dramatických okolností s transportem humanitární pomocí.

Ten zákaz bydlet v soukromí byl vyhlášen kvůli maďarským hudebníkům?
Nejen kvůli nim. V Maďarsku se tehdy ujal trend, že mladí lidé jezdili do Transylvánie navazovat přátelské kontakty, které byly značně neofi ciální, a toho se rumunské autority bály. Platil tam dvojí standart: když se třeba francouzský turista ubytoval v soukromí v rumunské vesnici, což bylo v té době díky jazykové spřízněnosti také časté – tak se to tolerovalo. Ale Maďar v maďarské vesnici si říkal o malér.

Jak ten útlak prožívaly maďarské menšiny?
Nejhůře na tom byli lidé z vesnic, které byly čistě maďarské, a mluvilo se v nich tedy jenom maďarsky. Když šel v Rumunsku mladý člověk na vojnu, odveleli ho na úplně opačný konec země, a tito Maďaři se tedy dostali do prostředí, kde se mluvilo jen rumunsky. Takže muži se naučili rumunsky většinou na vojně, ale mnohé ženy v životě rumunsky nemluvily ani slovo, i když žily v Rumunsku. Jediný Rumun v takové vesnici, který mluvil maďarsky byl policajt. Takže pro tyhle Maďary jsme byli hosté ze země jejich snů. S nimi bylo velmi snadné se spřátelit. Když jsem jim řekl, že jsem přijel z Budapešti, byli vřelí, pohostinní a srdeční. Většina z nich v Maďarsku nikdy nebyla, a pokud ano, cesta přes hranici pro ně byla krušná, člověk nikdy nevěděl, co se mu přihodí. Někdy pasoví úředníci nechali cestující čekat hodiny, jen proto, aby jim tu cestu co nejvíc znepříjemnili. Docházelo k tomu, i když jste cestovali vlakem, vlak během té šikany ujel a museli jste pokračovat dalším. A když tohle mučení přežili a na maďarské straně jim průvodčí v maďarštině kontroloval lístky, tak se rozplakali. To, že se jich průvodčí jen zeptal na lístek v maďarštině, brali jako odměnu. Takže je snadno pochopitelné, že za těchto podmínek pro ně byla hudba cestou k přežití.

Jak jste se těm muzikantům odměňovali?
Tak poprvé jsme se logicky rozhodli vozit jim muzikantské potřeby: struny, kalafunu. O dva roky později, když jsme se jich zeptali, co máme přivézt, tak říkali: olej, cukr, běžné potřeby, které si nemohli koupit v obchodě, protože v Rumunsku tehdy začínala bída. Kdežto o deset let dříve bylo Maďarsko a Rumunsko na stejné úrovni.

Zatím jsme mluvili jen o hudbě, ale tím druhým důležitým elementem na koncertech Muzsikáse je tanec, na podiu je dost často vedle muzikantů ještě taneční pár, a mnoha neznalým divákům to přijde jako exotická dekorace.
To má ale naopak zcela přesný důvod. Doprovod k tanci je prvořadou rolí hudby, kterou hrajeme. Nestačí ale, aby byla jen rytmická, muzikanti musí být navíc s těmi tanečníky propojeni. Takže, na taneční zábavě v Transylvánii bylo před hudebníky vyhrazené místo, na kterém se střídaly taneční páry. A kapela byla vždy s tímto vyvoleným párem v kontaktu. Hudebníci přitom účelově měnili tempo i melodii, pokud se před nimi zrovna ocitl pár, o němž věděli, že má jistou melodii v oblibě. Když jsem tohle viděl poprvé, tu obrovskou kvalitu hráčů i úroveň jejich vystupování, přepadla mě závist. To jejich souznění s publikem mi přišlo naprosto úžasné a geniální.

Vzpomínáte si na nějaký příklad?
Chtěl jsem na vlastní kůži poznat autentickou svatbu, kde by mimo mě nebyli žádní další cizinci. Měl jsem v jedné vesnici u Széku přítele, a jeho dcera, bylo jí pouhých 16, se vdávala. Pozvali mě. Svému hostiteli jsem ale řekl: Neberte mě jako hosta, chci tu být jako člen rodiny, chci vám pomáhat, pracovat, dělat všechno jako vy. A byla to skutečně velká fuška. Zvláště poslední z těch pěti dní, které příprava zabrala. Postavit velký stan, zabít pět prasat a dvě telata, dvě stě slepic. Připravit jídlo pro tři sta hostí, to byla práce pro ženy. Několik dní nespaly, nedokázaly se už udržet na nohou. A večer se začalo tancovat, což trvalo až do čtyř hodin do rána. Ptal jsem se jich, jak to dokázaly. „Nedokážeme se postavit na nohy, ale tancovat můžeme,“ odpověděly.

Co se na takové svatbě pije?
To bylo v té studenější části Transylvánie, kde není víno, takže se pila slivovice a pivo. Pivo z hospody, slivovice domácí. Pít bylo nutné ze společenských důvodů, ale člověk se musel hlídat, aby se neopil a nestal se terčem posměchu. Ale pomáhal tanec, člověk ten alkohol vytancoval, a díky pití také člověk snáze přemohl únavu. Někdy to trvalo 30 hodin. Tancovačka začala v sobotu odpoledne a trvala přes celou neděli až do pondělního rána.

I když jméno centrálního regionu Transylvánie zní v maďarštině Krajina polí (Mezöség) a v rumunštině Transylvánské pláně (Câmpia Transilvaniei), terén tu zdaleka není rovinatý. Vesnice jsou vtěsnány mezi horské hřbety, mezi nimiž protékají přítoky řek Mureș a Someș, vesnice jsou oddělené lesy a pastvinami. Před sto lety zde sbíral písně Béla Bartók, který se narodil 200 km západně, ve městě Nagyszentmiklós/ Sânnicolau Mare, které dnes leží rovněž a území Rumunska. Obyvatelstvo tvoří Maďaři, Rumuni a Romové. Řada vesnic je etnicky smíšená, což je pro Transylvánii netypické. Pohyb obyvatelstva byl v minulosti způsoben střídáním feudálních vládců. Roli profesionálních hudebníků zde postupně převzali Romové. Ti byli v minulosti najímaní feudální vrchností, což přispělo k rozšíření západních smyčcových nástrojů.

MALÁ KULTURNÍ REVOLUCE CAUSESKA

Nicolae Ceaușeska inspiroval k jeho megalomanické likvidaci venkova Kim Il Sung, otec současného korejského diktátora Kim Jong Ila. Když roku 1971 Ceaușescu navštívil Čínu, Severní Koreu, Mongolsko a Severní Vietnam, kruté asijské diktatury ho svojí účinností fascinovaly. Zvláště si oblíbil Kimovu ideologii v anglické transkripci známou jako juche. Kim Il Sung deklaroval její základy v projevu roku 1955, tedy dva roky po Stalinově smrti, kdy kategoricky odmítl sovětské reformy a destalinizaci. Okouzlený Ceaușescu nechal Kimovy spisy přeložit do rumunštiny a navázal na jeho vizi totální transformace národa.
Po svém návratu z Asie v červenci 1971 Ceaușescu pronesl historický projev známý jako Červencové these. Po krátkém liberálním meziobdobí se jeho země vrací do éry stalinismu a nadvlády ideologie a agitátorů. V prosinci 1971 přicházejí nové zákony, rumunští občané mají například zakázáno stýkat se s kýmkoli ze zahraničních médií či dokonce v cizině publikovat ,protistátní‘ texty. Sám Ceaușescu označil svoji megalomanickou transformaci Rumunska jako „malou kulturní revoluci“, zatímco oficiální název pro násilné přesidlování byl „systematizace“. Vesnice pod 1000 obyvatel, označené jako „iracionální“, jsou určeny k vylidnění a demolici. Totéž se týká historických částí měst, staré stavby jsou nahrazovány paneláky. Proces urychlilo velké zemětřesení, které roku 1977 postihlo Bukurešť a zanechalo 1500 obětí. Ceaușescu nechal zbořit historicky cenné kláštery, synagogy i kostely ze 17. a 18. století. V centru Bukurešti byla srovnána se zemí zástavba o ploše 8 čtverečních kilometrů, na takto získané parcele vznikla megalomanská stavba Casa Poporului, Lidový palác, který je dnes po Pentagonu druhou největší stavbou světa. Místní lidé tehdy staveništi říkali Ceaușima, Ceaușeskova Hirošima.
Další kontroverzní stavbou je nikdy nedokončený kanál spojující Bukurešť s Dunajem. Projekty vysávaly státní rozpočet, Rumunsko navíc splácelo obrovský zahraniční dluh. Hospodářský kolaps, k němuž navzdory dobré úrodě došlo roku 1984, Ceausescu řešil razantně. Oznámil, že Rumuni se přejídají a plýtvají potravinami a že je nutná racionalizace výživy, což v překladu z newspeaku znamenalo příděly potravin. Chléb, mléko, máslo, olej, cukr, maso, a někde dokonce i brambory byly na lístky, příděly se každý rok snižovaly, a roku 1989 dosáhly například limitu 10 vajec na měsíc či půl kila chleba na den.

TÁNCHÁZ, MAĎARSKÝ UNDERGROUND
Předchůdci hnutí táncház byli etnografové Zoltán Kallós (*1926) a György Martin (1932–1983). Ten jako sběratel navázal na odkaz Bély Bartóka, ale na rozdíl od něj studoval maďarské tance, jejich strukturu, regionální odlišnosti, vývojové varianty i spřízněnost s tanci sousedních národů. „György Martin nám půjčoval své nahrávky a poskytl hnutí etnomuzikologický základ,“ vzpomínají členové Muzsikáse. Role zakladatelů hnutí je připisována dvěma studentům architektury se zálibou v hudbě. Houslista Béla Halmos a zpěvák Ferenc Sebö zvítězili koncem 60. let v TV soutěži s vlastními skladbami a odmítali teo rii, že autentická lidová hudba je to, co hrají cikánské orchestry v budapešťských vinárnách. Jejich zájem je dovedl až do vesnice Szék, dnes považované za hudební oázu transylvánských Maďarů. Žily zde zhruba tři tisíce Maďarů, 150 Rumunů a kolem 15 Romů. V Budapešti organizovali koncerty a jejich příkladu následovaly tisíce mladíků, kteří se chtěli naučit autentické tance či hrát na lidové nástroje. Vesnice, o níž tehdy věděla jen hrstka etnografů, se stala cílem návštěvníků z Maďarska, které zajímala nejen hudba, ale i umělecká řemesla, tance, a lidová kultura obecně. Hnutí táncház bylo pro Maďary prostorem pro spontánní tvořivost, kterou každá totalita dusí.
Daniel Hamár vzpomíná na vystoupení, které organizoval Ferenc Sebö v roce 1973: „I když koncert byl týden předem vyprodán, do sálu nikdo nepřišel. Napadlo nás, že lístky skoupila Komunistická mládežnická organizace. Sebö seděl sklíčeně uprostřed pódia, díval se do prázdného sálu – a pak jsme zjistili, že venku se tlačí stovky lidí a nemohou se dostat dovnitř. Vyjednávání se zaměstnanci divadelního sálu nevedlo k ničemu, tak jsme vyšli na ulici a začali hrát před vchodem. Pak přijela policie a násilím dav rozprášila.
Jeden konfl ikt jsme zažili dokonce ještě v roce 1985, když jsme organizovali folkový festival. Nezávislá porota vybrala pět kapel pro finálový koncert. Na našem vystoupení jsme kritizovali postup vlády citacemi z knihy od Kodályho z roku 1936, a byli jsme obviněni, že se snažíme vyvolat nacionalistické střety. Závěrečný koncert byl zrušen a pak jsme nedostali už žádnou další šanci něco podobného zorganizovat.“
Konfliktní politický obsah ale po pádu Berlínské zdi zmizel, táncházy jsou dnes alternativou diskoték. Ale zatímco v Transylvánii byl táncház seznamovací platformou pro svobodné, tak v Budapešti je to spíš prostor k sebevyjádření, tanečním kreacím a improvizacím.
„To je podstatný rozdíl,“ říká Hamár. „Zatímco na venkově jsou hudebníci najímáni, aby vyhověli přáním publika, tady to jsou hudebníci, kdo řídí představení, kdo rozhoduje, co se bude hrát. My melodie aranžujeme podle našich představ, ale v Transylvánii tu hudbu hrají stále lépe než my. Ti lidé nikdy nemohli cestovat, stěhovat se. Jsou chudí, což jim ale o to lépe umožňuje zachovat si svoji hudební tradici. Je tragické, že ta bohatá hudební tradice je tak těsně propojená s chudobou. Když ale ti lidé získají víc peněz, tak ze zdi sundají ručně dělanou výšivku, navzdory tomu jak je krásná, a nahradí ji něčím, co je vyrobeno v továrně a prodává se v obchodě. Jakmile se rozloučí s chudobou, vzdají se i bohatství, které jim chudoba přinesla. Touto cestou zmizela tradiční hudba z vesnic na území Maďarska.“

MUZSIKÁS 3 : Petr Dorůžka : UNI 8/2009

NA TRANSYLVÁNSKÉ SVATBĚ
V druhé části rozhovoru vypráví Dániel Hamar, basista maďarské skupiny Muzsikás, o svatebních kapelách z maďarských vesniček v Transylvánii, a v dovětku podrobně líčí své osudové střetnutí s rumunskou tajnou policií Securitate.

Vy jste několik let vyjížděl do Transylvánie studovat u venkovských hráčů maďarskou lidovou hudbu. Jak vypadala taková typická svatební kapela?
Pro centrum Transylvánie, kam jsem jezdil, je typická kombinace basy, houslí a třístrunné violy kontra. Kapelníkem je primáš čili první houslista, který je odpovědný i za co nejtěsnější kontakt s tančícím publikem. Ti nejlepší muzikanti bývají tak populární a vytížení, že snoubenci si kvůli nim dokonce odkládají svatby. Basa a viola funguje jako metronom, rytmus je důležitější než melodie. Pokud je třeba viola rozladěná, nikomu to nevadí, ale rytmus musí být vždy přesný. Důležitá je schopnost primáše improvizovat. Takovýmhle muzikantům, mistrovským houslistům, se v maďarských komunitách tradičně říkalo muzsikás. Měli úžasnou techniku. Většinou hráli od pěti let, a primášem se nestávali dříve než ve třiceti, takže mezitím získali minimálně pětadvacet let praxe. V tom mezičase se také naučili hrát na basu a kontra, takže vedle houslové techniky získali i cit pro rytmus.

Pro východní Evropu jsou ale typické i další nástroje: perkuse, cimbál, klarinet, ty na svatbách nehrály?

V té mojí vesnici ne, ale v sousedních ano. Cílem bylo, aby hudba měla co největší účinek s minimálními náklady, takže základní sestavou bylo trio.
Když se ocitnete v maďarské vesnici uprostřed Transylvánie, tak ta sousední vesnice je zřejmě rumunská. Hrají tam odlišnou hudbu?
V tom mém regionu nikoli. Stává se, že stejná parta muzikantů hraje v rumunských i maďarských vesnicích, a v obou případech lidé považují její hudbu za svoji vlastní. Ale národnostně jednotné vesnice jsou spíše výjimkou, většina je smíšená, maďarsko-rumunská. Ani na těch svatbách nedochází k segregaci, hosté se nezvou podle toho jaké jsou národnosti, ale podle dobré či špatné pověsti. Člověk v Transylvánii není považován za dobrého za to, že je Maďar či Rumun, ale protože chodí každou neděli do kostela, dobře se stará o svůj dům a o rodinu, a špatný člověk je ten, kdo prosedí všechen čas v hospodě a utrácí peníze. Většina lidí tam mluví oběma jazyky. Pokud v tomhle kraji vzniklo nějaké národnostní napětí, bylo to vždy něco umělého a stál za tím politický záměr.
Ty nejstarší tradiční hudební formy tvořil buď zpěv bez doprovodu, anebo hudba k tanci bez zpěvu. Na svatbách se vedle tance i zpívá?
Někdy dokonce dohromady s hudbou, ale jen v případě pomalejšího tempřipravuje pa, protože při rychlém tanci se nezpívá dobře. Ale v téhle části Rumunska neexistuje tradice zpěváků na podiu jako jinde, zpívá publikum. Muzikanti proto musejí znát všechny ty písně ve všech tóninách. Každý v publiku má totiž právo kdykoli začít zpívat v kterékoli tónině, a muzikanti se musí ihned přidat. A hudebníci musí také vědět, kdo má kterou skladbu oblíbenou, a to ve všech vesnicích, které jako kapela obhospodařují.
Protože když to vědí, vydělají si víc peněz, za oblíbené písně přece dostávají zaplaceno navíc? Ano, což jim pomáhá, aby se mohli uživit jen hudbou. To ale neznamená, že by muzikanti byli bohatší než ostatní vesničané, zpravidla jsou spíš docela chudí. Ale v minulosti hudební povolání znamenalo i privilegium, muzikanti nemuseli pracovat manuálně. Vyprávějí se příběhy, že za letního horka, kdy pro vesničany bylo takřka nemožné pracovat na poli, za nimi přišli muzikanti a hráli jim bez honoráře. Třeba pro Romy to byla cesta ven z bídy i k získání respektu. Romské muzikanty milovaly celé vesnice, byli to místní hrdinové, kulturní ikony. Tu nejautentičtější maďarskou hudbu hráli rumunští Romové. Jejich repertoár se neřídil podle toho, kdo hraje, ale pro koho. Neznali noty, někdy ani neuměli psát. Všechno tedy museli hrát zpaměti, podstatou byla improvizace, s tím, že dodržovali jistá formální pravidla, jak měnit melodii nebo čím končit.
Ty romské muzikantské zvyklosti jednou dokonce zaskočily i tak zkušené umělce jako je Kronos Quartet, když vystupovali společně s rumunskou skupinou Taraf de Haidouks v londýnské Royal Festival Hall. Zatímco Kronos hrál podle not, houslisté z Tarafu hráli skladby pokaždé jinak a nevypočitatelně stupňovali tempo.
My jsme na ty naše houslisty zkoušeli různé triky. Třeba jsme k nim přišli domů, aby nám nahráli nějakou melodii, a pak jsme se vymluvili, že se nám zasekl magnetofon, jestli to nemůžou zopakovat, ale přesně stejně. Oni souhlasili, ale přitom to zahráli úplně jinak. Udělali jsme to čtyřikrát dokola, a každá ta verze měla podstatné rozdíly oproti předešlým. Oni zkrátka nejsou technicky schopni zopakovat něco přesně v té samé podobě, což ale také znamená, že ta hudba vás vždycky něčím překvapí.
Vy jste tam jezdili před třiceti lety, a většina z těch nejstarších hudebníků, od nichž jste se učili, už teď asi nežije. Lze tedy říci, že Muzsikás zachránil hudební odkaz jedné generace?
Ten osobní kontakt s hudebními mistry transylvánského venkova byl nenahraditelný. V Maďarsku jsme v průběhu zkoušky s kapelou poslouchali jejich nahrávky, abychom se strefi li do stylu.

Nahrávky, které jste před 30 lety pořídili v terénu, jsou zřejmě jen zlomkem déle trvajícího procesu. Jak jsou ty archivní záznamy organizovány?
Sbírku lidové hudby z maďarsky mluvících regionů začali počátkem 20. století na zcela vědecké bázi Béla Bartók a Zoltán Kodály, pak pokračovali další. Teď je zaznamenáno 200 tisíc melodií. Když jsem začínal, archiv byl přístupný jen vědcům, média se totiž každým přehráním opotřebovávala. Teď už jsou ty nahrávky digitalizované. Doma v archivu mám několik tisíc hodin hudby dobře roztříděné na hard disku, takže když je něco potřeba, rychle to najdu.
Chystá Muzsikás nové album?
Pracujeme na DVD z koncertu, jehož se účastnil jeden významný maďarský pianista, hrající Bartóka, zatímco my jsme hráli tradiční hudbu. Obě roviny se prolínají a nakonec hrajeme společně. Navíc tam budou některé ilegálně pořízené ukázky z Royal Albert Hall. Je to naše vůbec první DVD.
Vaše nejslavnější nahrávky jste natočili se zpěvačkou Mártou Sebestyén. Bude vaše spolupráce pokračovat?
Márta Sebestyén si jako prioritu zvolila sólovou kariéru, ale objevili jsme novou zpěvačku, která s námi vstoupí na veletrhu Womex (v říjnu 2008, kde Muzsikás převzal výroční cenu, pozn. aut.). Jmenuje se Mária Petrás, žije v Budapešti, ale pochází z rumunské Moldavie, z regionu, kde žijí Maďaři zvaní Csangó. Mária je povoláním sochařka, má výstavy od Amsterdamu až po Benátky, s námi vystupuje v lidovém kroji, a zpívá krásné balady. Navíc to naši hudbu posouvá novým směrem: my jsme revivalisti, hrát jsme se naučili od jiných, ale ona je autentická. V těch moldavských vesnicích se ve zpěvu zachovaly jemné ornamenty, které jinde vymizely. Loni jsme s ní vystupovali v Tokiu na festivalu klasické hudby, kde Mária zcela excelovala. V její rodné vesnici se až do konce 60. let zpívaly gregoriánské mše v latině. Byl jsem na jedné takové mši, okna v kostele tím zpěvem málem pukla, a když zpívali potřetí, tak se už kostel vznášel ve vzduchu. Zpěvačky jako ona totálně změnily život Bély Bartóka, který jejich zpěv zaznamenával na Edisonův fonograf a později nahrávky použil jako inspiraci pro své skladby.
Vy jste před deseti let vydali Bartók album, na kterém jsou vedle sebe Bartókovy terénní nahrávky, jejich současné verze v podání Muzsikáse i Bartókovy skladby pro dvoje housle, inspirované maďarským folklorem. Víte o tom, že tato dueta ve velmi svérázné verzi natočila Iva Bittová?
Ano, a také vím, že ona má nejen velký talent, ale také štěstí, že jí ty adaptace i změna pořadí jednotlivých částí oproti Bartókově originálu prošly. My jsme se také snažili o nějaké změny, ale u správce autorských práv jsme vždycky narazili.

KAUZA CEAUSESCU, DOVĚTEK PO FESTIVALUI RESPECT
Předešlý rozhovor vznikl vloni v září v Budapešti během společné večeře na hudební konferenci Region. To nejpřekvapivější téma interview o Hamarově konfrontaci s rumunskou tajnou policií vyplynulo jaksi mimoděk v průběhu konverzace dlouho po vypnutí nahrávacího přístroje, a v první části rozhovoru otištěného v minulém čísle UNI je reprezentovaly dvě věty. Letos v červnu přijel Muzsikás do Prahy po mnohaleté pauze na festival Respect, a tak vznikla příležitost toto bílé místo zaplnit.
Nestává se často, že po koncertu hudebníka osloví agent tajné policie cizího státu. Jak k tomu došlo?
To byla reakce na něco, co se stalo o půl roku předtím, když jsem v Anglii poskytl interview BBC. Chtěl jsem světovou veřejnost upozornit na Ceaușescův teror proti vlastním lidem, na jeho program násilné urbanizace a industrializace a navíc i likvidace svobodných buněk ve společnosti. Vyzýval jsem svět, aby se to pokusil zastavit, a skutečně pak někdo z Buckinghamského paláce učinil v tomto smyslu na Rumunsko nátlak. To je velmi vzácné, protože britská královská rodina se obvykle neplete do politiky, ale tohle se týkalo kultury. Pro Ceaușescův režim byla taková odezva samozřejmě iritující, a po koncertě v Norimberku na letním festivalu Bardentreffen, na kterém byly tisíce lidí, za mnou kdosi přišel, podobně jako lidé, kteří chtějí po koncertě umělcům poděkovat. Ale tenhle člověk mi řekl: „Dám vám dobrou radu, už nejezděte do Rumunska.“ Neřekl své jméno, jen uvedl, že je od rumunské tajné policie, a dodal, že tam není sám. Zeptal jsem se ho, kolik jich tedy je? On řekl, že neví, ale že jeho sledují stejně jako mě. Asi bych ho považoval za nějakého pomatence, kdyby se v té době nestala jiná příhoda. Jeden můj dobrý přítel, který dlouho s Muszikásem vystupoval jako tanečník a na podzim 2008 na Womexu v Seville s námi společně přebíral cenu, jezdil stejně jako my za totality do Transylvánie. Jednou, když se vracel, tak ho na rumunské straně hranice policie brutálně zbila. Ptali se ho, s kým se v Rumunsku scházel, a on řekl, že je maďarský občan a že jim do toho nic není. Hned dostal pěstí a pak ho surově zmlátili. Na druhé straně hranice byla maďarská celnice, a on si těm úředníkům stěžoval, že proti tomu nic neudělali. Oni mu řekli: „Mýlíte se, my jsme udělali maximum, a díky tomu s vámi neudělali to, co původně zamýšleli.“ Takže, i když jsem to varování nejprve bral na lehkou váhu, tak po téhle příhodě jsem ho vzal smrtelně vážně. To bylo roku 1984, pět let jsem pak do Rumunska nevyjel, nejen proto, že já jsem se bál, ale protože jsem tam měl přátele, a věděl jsem, že kdybych je navštívil, tak jim by se mohlo stát ještě něco horšího než tomu tanečníkovi.

Ten tajný policista mluvil maďarsky?
Ne, anglicky. Ale nedokázal bych posoudit, jestli s rumunským přízvukem. Byl starší než já.
A do Rumunska jste pak vyjel po Ceaușescově pádu?
Ano, v době krvavých bojů v prosinci 1989, kdy byl Ceaușescu popraven vojenským tribunálem. Stalo se to takhle: Muszikás jako kapela měl mikrobus, mercedes, v té době asi jeden ze dvou tří mercedesů v socialistickém Maďarsku. Každý rok jsme měli vánoční koncert. Hráli jsme v malém divadle, byla to naše stálá scéna, během roku jsme tam vystupovali v tanečním sále, ale o vánocích vždy divadelním sále, a abychom uspokojili zájem, hráli jsme vždy dva dny po sobě. Tentokrát vyprodáno nebylo, všichni koukali na televizi, protože Ceaușescu padl, to všechny v Maďarsku zajímalo. Noční koncert Muszikáse nebyl ten rok prioritou. Každý měl v Transylvánii nějakého kamaráda, povstání proti Ceaușescovi spustil maďarský kněz v Koloszváru. Po koncertě za mnou přišel přítel, povoláním lékař, a ptá se mě: „Vy máte takové šikovné auto, neměli byste chuť ho nabídnout Červenému kříži pro Rumunsko, které zoufale potřebuje humanitární pomoc? Lidé a děti tam krvácejí na ulicích, já jsem doktor, obstaral bych jim léky.“ A hned z divadla zavolal na Červený kříž, ale oni mu nejprve řekli, že zatím je to vyloučeno protože v Rumunsku je hodně nebezpečno. Vzali si můj telefon a ve tři ráno volali zpátky, jestli moje nabídka platí, v šest ráno jsme pak měli schůzku v jejich centru, byli tam dva doktoři a jeden Rumun, který znal lidi od rumunské tajné policie v pohraničním regionu. A jeden Maďar od Červeného kříže žijící ve Švýcarsku, který zrovna přijel z Nicaraguy. Tak jsme vyjeli do budapešťské dětské nemocnice a nabrali tam antibiotika a obvazy na ošetření krvácejících zranění, v množství, které by v míru představovalo zásobu na hodně dlouhou dobu. Vzali jsme si radiové pojítko, celé auto Muzsikáse jsme označili vlajkami Červeného kříže a vyjeli na Rumunsko. Já řídil. Ten muž z Červeného kříže neměl žádnou rodinu, říkal, že když ho zastřelí, že to není žádný problém. Vymýšleli jsme, jak předat ty léky správným lidem. Tajná policie přece také potřebuje léky, jak se jim vyhneme? Ten Rumun tvrdil, že ty tajné pozná, a člověk z červeného kříže navrhl způsob, který je prý v těchhle situacích obvyklý, nechat 20% z toho co vezeme jako úplatek, a zbytek provézt. Ale ani tohle nebyl dobrý nápad, protože v téhle extrémní situaci vás tajná policie zastřelí a sebere všechno. Létali v helikoptérách a stříleli na auta, zvláště na ta přijíždějící z Maďarska. Když jsme přijeli k hranici a zastavili, maďarský pasový úředník říká, že asi 20 aut projelo do Rumunska, ale žádná auta se nevracejí do Maďarska. Rumunské celnice a pasové kanceláře byly opuštěné. Muž z červeného kříže navrhl: „Já pojedu sám, ale vy to vaše auto už možná neuvidíte.“ I když pro nás to byl samozřejmě důležitý prostředek, souhlasili jsme. Vyjel do Oradey, to je první větší město za hranicí směrem na Koloszvár. Vzal si radiové pojítko, žádné mobilní telefony ještě neexistovaly, a když dojel do Oradey, lidé prý začali jeho auto se znaky Červeného kříže líbat, muselo to být skutečně velmi dojemné.
To byli Maďaři?
Ne, Rumuni. Právě v tom byl ten úžasný moment. Nerozlišovali, kdo je Maďar a kdo Rumun, pro ně bylo důležité, že přišla pomoc. Po těch letech konfl iktů jsme viděli, že vše se dá vyřešit během jednoho dne. Předal léky do místní nemocnice a vrátil se. A mezitím přijelo do Maďarska jediné auto, a jeho řidič a cestující hned za hranicí vystoupili, zhroutili se a rozplakali se. Řidič přiznal, že nikdy v životě nezažil takový strach. Zastavila ho tajná policie: „Vy jste Maďaři, vy jste tyhle konfl ikty způsobili, a proto zemřete. Vystupte z auta a běžte tamhle.“ A pak vytáhli samopaly a začali střílet. Lehli si na zem, kulky lítaly nad jejich hlavami, ale pak je nechali odjet. Stalo se to tři kilometry od maďarské hranice.

(Without the courtesy of UNI and Petr Dorůžka)

If you speak Hungarian, you can read it : 

Szemző Tibor 2013-as, régi-új formációja, a Takarmánybázis ezen az esten mutatkozik be Szlovákiában, két opusa, a 80-as évek Kubájában forgatott CUBA és a Tokióban készült TÚLSÓ PART mellett, új darabját a K.METSZETEK-et adja elő, amelynek filmanyaga 7 országban, köztük Szlovákiában készült.
A szellemi takarmányozásra szakosodott formációban Huszár Mihály bőgőzik, Mizsei Zoltán billentyűkön, Pödör Bálint ütőhangszereken, Szemző Tibor basszusfuvolán játszik, Gryllus Ábris vetít, a hangmérnök Regenye Zoltán.